„Proč umíraj?“
Děda se na mě podíval. „Všichni jednou umřeme.“ A napil se piva.
„Ale oni umírat chtěj´…“
Děda se toho dne opil a cestou domů jsem ho musel podpírat, zatímco on zpíval a smál se, jak je svět blbej, když se pořád točí.
Hodil jsem dědu do křoví, ať si vystřízliví a šel jsem se projít. Podvědomě jsem došel až k domu Ivy. Sedl si na patník a koukal jí do oken. Uviděla mě a možná by se zděsila, kdybych se na ni tak upřeně nedíval. Byla zajímavá. Taková odrůda mimozemšťanky a anděla s osekanými křídly. Čekala až jí ty křídla narostou a mohla pak umřít. Zmizela mi z okna a přišla za mnou dolů.
„Vypadni!“ řekla Iva a já se na ni usmál.
„Nechceš se projít? Je úplněk.“
„Hm,“ souhlasila.
Pod námi blikala světla z města a vypadalo to hrozně. Nad námi měsíc zářil jak Ivy šílená tvář.
„Stále se chceš zabít?“ zeptal jsem se tiše, jakoby bez zájmu.
„Vždyť víš, že mi ještě nenarostly křídla!“ Byla rozladěná a ten měsíc byl dnes opravdu šílený.
„Podle mě máš křídla pořád.“
„I ty jeden romantiku…,“ řekla moc krásně, ale ne tak, abych se usmál. Tekly mi slzy.
„Jsi slaboch.“
„Pláču štěstím.“
„S tim jdi do prdele, citlivko.“
„Tak proč chtěj všichni umřít?“ Stále mi tekly slzy, ale pláč to asi nebyl. Jen mi ty slzy tekly.
„Hloupá otázka!“ Chtěla odejít. Rozladil jsem ji. A nebo byla jen vyčerpaná… Nevím.
„Tak mi přestaň umírat,“ chtěl jsem říct rázně a tvrdě, ale ten měsíc…- byl šílený. Svíral mi žaludek.
„Tak umři se mnou!“ řekla tvrdě a rázně, protože byla šílenější než ten měsíc. Stejně klidně by i ona mohla viset na obloze.
„Bojím se smrti.“
„Pojď, skočíme dolů na silnici. Když přežiješ, auto tě dorazí. Nebolí to,“ říkala tak trochu s úsměvem a já věřil, že už někdy zemřela.
„Ne! Zastavil bych se na okraji a koukal, jak padáš dolů. To nechci!“ “Sobče! Budu tě držet za ruku….“
„Je už pozdě, musim domů.“ Chytl jsem jí tedy za tu ruku a odtáhl od převisu. Neměla mě ráda a říkala, že ji ničím, jak ji neustále zachraňuji. A já věděl, že má pravdu, ale nechtěl jsem, aby někdo z mých blízkých umřel. Nechtěl jsem žít s pocitem, že ji už nikdy neuvidím. Jsem sobec a ona anděl, protože Ivě je všechno jedno.
Šli jsme pomalu. Nikomu se domů nechtělo a noc byla klidná.
„Přestaň se bát,“ řekla stejně jako když vítr láme větvičky.
„Hm,“ odpověděl jsem a bylo jasné, že to nikdy nedokážu. Stejně jako smrt jsem neznal i Ivu a stejně tak mě i přitahovala. Chtěla mě zabít… laskavě jako moje matka, když mi zpívala ukolébavku, abych usnul.
Rozloučil jsem se s ní u jejího domu a Iva mi řekla, abych za ní už nechodil.
Ale já vážně nepřijdu a Ivě narostou křídla….
V křoví jsem našel dědu. Nechrápal a kolem pusy měl zvratky. Ani jsem se nehnul, abych neprobudil mrtvolu, ale on ke mně natáhl ruku. Chtěl asi zvednout.
„Dědo, co kdybych tě zabil? Bylo by to osvobození.“
„Radši mi kup pivo…“
|