NA SLONOVI, ALE BEZ KONÍ

Mya Than Tint

Potkal jsem ho v dřevorubeckém táboře v džungli, sedm mil západně od vesnice, kde se řeka Shweli vlévá do Irrawaddy. Vypadal tak na pětačtyřicet let, byl průměrně vysoký, měl hnědou kůži a kulatý obličej se sněhově bílými zuby. Měl na sobě hrubé bavlněné longyi, košili s naškrobeným límečkem a vestu pinni, ručník ozdobený střapci ledabyle přehozený přes ramena. Mluvil potichu. Musel jsem se snažit, abych pochytil jeho jemný, nevtíravý hlas. Neustále se usmíval. U muže zvyklého na každodenní blízkost obrovských zvířat bych neočekával tak přívětivou tvář s výrazem připomínajícím dobromyslného učitele. Nechápal jsem, jak může zvládat tak náročnou práci.

          Jmenuji se Mya Wai. Je mi čtyřicet šest let. Narodil jsem se v kraji Indawgyi, v okrese Katha. Pocházím z kmene Kadu-Kanan. Nám, co pocházíme z tohoto kmene, se říká zkráceně „Kadu“. My Kadu pracujeme většinou se slony.

          Na hřbet mého prvního slona jsem vylezl, když mi bylo šest nebo sedm let. Můj otec byl tehdy oo-si a brával mě všude s sebou. Začínal ve věku patnácti let jako obyčejný pomocník, sin-pe-kyeik. Postupně se vypracoval přes pe-si, jehož místo je vzadu na slonovi, a „předáka“ oo-si na hsin-kauna, který vede celou skupinu slonů, a konečně před penzí až na velitele tábora.

          Když jsem byl mladý, žili jsme ve vesnici na západě Indawgyi, ačkoliv, jak si vzpomínám, málokdy jsme ve vesnici pobývali. Většinu času jsme trávili ve sloních táborech v džungli. Narodil jsem se v jednom dřevorubeckém táboře a moje matka zemřela v jiném poté, co porodila mého mladšího bratra. Oba byli v táboře zpopelněni. I já žiji a zemřu v takovém táboře. Stejně jako slon. Víte, když slon cítí, že se blíží jeho poslední hodina, odtrhne se od stáda a jde si hledat místo pro svůj hrob. Poté, co matka zemřela, otec se znovu oženil s její mladší sestrou, která neměla žádnou rodinu a byla zvyklá putovat s námi z tábora do tábora. Po matčině smrti byla široko daleko jediným člověkem, který se o mě staral.

          Když bylo třeba vypravit se do džungle hledat zbloudilého slona, táta mě brával s sebou. Sedíce vysoko na hřbetu nalezeného zvířete, vracívali jsme se vítězně do tábora. Pro kluka mého věku to bylo velké dobrodružství. Brzy ráno, když začalo svítat a ozvaly se první koel, otec vypil jeden či dva šálky čínského čaje a vzbudil mě, abych se připravil na cestu.

          Táta byl v mládí závislý na opiu. Ostatně který oo-si či slon v době britské nadvlády nebyl. Oo-si se nakonec sami stali závislými na narkotiku, které u sebe původně nosili pouze pro slony. Potřebovali opium, aby překonali vyčerpanost a nudu života uprostřed džungle. Museli pracovat za každého počasí až do posledních sil. A i když byli zrovna při penězích, v táborech nebylo k dostání nic zvláštního, za co by je po návratu z džungle mohli utratit, kromě opia, kterým tehdy britské společnosti zásobovaly nejen slony, ale i nás oo-si. Ale to už je dnes minulost.

          Táta byl závislý na opiu, dokud se neoženil s mojí matkou. Když s tím skoncoval, dal se zase na pití silného čínského čaje, který se připravuje tak, že se v šálku zalije horkou vodou tolik čajových listů, kolik se jich tam jenom vejde. Tady to sice pije skoro každý oo-si, ale je to hořké, takže většina lidí to nesnáší. Když mě probudil, vypil šálek čaje a zapálil si viržinko. Potom mi k snídani osmažil na oleji trochu rýže s cibulí a kurkumou, a přidal karí, pokud nějaké zbylo od večeře. Žádná zvláštní pochoutka.

          Den předtím jsme za soumraku pustili slony na pastvu. Pokud se přes noc pásli v blízkém okolí, chodil jsem s tátou do džungle slony hledat. Ale někdy se sloni zatoulali až osm či devět mil od tábora, což bylo pro kluka mého věku pěšky příliš daleko.

          Když mi bylo patnáct, začal jsem pracovat jako dozorce pe-kyeik. Ten upevňuje kolem špalku ocelové lano, které mu podává oo-si. Asi po roce jsem byl povýšen na pe-si. Jako pe-si máš poprvé možnost vylézt slonovi na hřbet. Ale nesmíš ještě držet hkyun, železný hák k popohánění slona, ani ho sám vodit, to můžeš, až když jsi vyškolen. Když jsi ještě pe-si, oo-si ti říká, co máš dělat. Víc jak oo-si je už jenom hsin-kaun, který vede skupinu nejvíce tak deseti slonů, a hsin-ouq, velitel tábora. Oo-si si vydělá devadesát sedm kyatů měsíčně, hsin-kaun sto osmdesát pět a velitel tábora sto osmdesát pět až dvě stě devadesát kyatů. Já jsem teď hsin-ouq. Mám na starosti tenhle tábor.

          Takže, jak už jsem řekl, začínal jsem jako pe-kyeik, a po roce jsem byl povýšen. Říká se, že tři nejšťastnější události v lidském životě jsou odložení mnišského roucha, propuštění ze žaláře a svatba. Ale pro každého oo-si existuje ještě jedna taková událost: den, kdy dostane svého vlastního slona. Každému čerstvému oo-si je svěřen do péče šestiletý slon. Mladí sloni jsou stejně jako mladí lidé prudcí a ješitní. Ale pokud jsi vyrůstal se slony od dětských let, nebojíš se jich, ani když zuří. Zvykneš si na ně jako na tu starou hračku v podobě krávy z listu kokosové palmy, kterou jsi za sebou jako batole všude tahal.

          Táta se taky narodil do téhle sloní branže. Stal se z něj oo-si, když mu bylo patnáct nebo šestnáct let. Začínal v Indawgyi. Potom odešel do okresu Katha, do Myitkyina, do Bhamo a nakonec se usadil na březích řeky Shweli. Vsadil bych se, že znal každičký sloní tábor v horní Barmě. Vydržel žít na hřbetu slona až do svých šedesáti let. Po odchodu do penze se jeho zdraví zhoršilo, a táta začal toužit po návratu do rodné vesnice. Říkám tomu vesnice, ale byl to spíše sloní tábor, kde vyrůstaly chatrče jako houby po dešti, až z něj jednoho dne byla osada o padesáti číslech.

          Když táta začal mluvit o návratu domů, pochopil jsem, že to vzdal. Byl na tom stejně jako slon, který onemocní a odtrhne se od stáda. Proto jsem mu v ničem nebránil. Opustil řeku Shweli a vrátil se do Indawgyi. Jak jsem se obával, po návratu domů do měsíce zemřel.

          Byl jsem v té době v džungli se skupinou, která pronásledovala divoké stádo. Používali jsme pušky s utišujícími prostředky. Sloni nás zavedli nejprve na sever od řeky do Katha a Tigyaing. Nedařilo se nám tehdy dostat se do jejich blízkosti, stále jsme ztráceli stopu, a s ní i stádo. Potom se sloni nečekaně obrátili na východ, a zavedli nás zpátky k přítokům řeky Shweli. Po dlouhé době strávené v džungli jsme se jednoho dne konečně vrátili do tábora. Teprve tehdy jsem se dozvěděl, že táta před čtyřmi měsíci zemřel. Zmeškal jsem jeho pohřeb.

          Oo-si má vyčerpávající a nebezpečný život. Vstát před východem slunce, k snídani ve spěchu zbytky od večeře, a už abys vyrazil hledat slony, které jsi přes noc pustil na pastvu. Většinou jsou tak deset mil od tábora. Každý musí přitom najít toho svého. S trochou štěstí na něj někde v hluboké džungli narazíš. Někdy musíš do divoce bujícího porostu cukrové třtiny, která je vyšší než slon. Dosahuje do deseti až dvaceti stop nad zem, a hemží se divokými šelmami. Každou chvíli tě může napadnout tygr nebo medvěd. Musíš být neustále ve střehu, s očima na stopkách, mít odvahu a pořádnou výdrž.

          Kromě toho musíš být mrštný a mít ostré smysly jako tygr, protože jsi ozbrojen pouze oštěpem a dlouhým nožem. Při hledání slonů v džungli dodržujeme určitá pravidla, jako nikdy neplivat a nemočit do stop, které na zemi zanechaly pouta na jejich nohou, protože nám ukazují stezku, kudy slon šel. Oo-si musí znát také zvyky svého svěřence, třeba zda odhazuje sežvýkané větve napravo nebo nalevo.

          Když je oo-si konečně svému slonovi na stopě, pečlivě zkoumá výkaly podél cesty. Pokud se zvíře v noci páslo v bambusovém háji, bude ráno spíše v porostu cukrové třtiny. A když nalezneš v jeho trusu listy cukrové třtiny, je ti jasné, že slon je teď někde jinde. Tak nakonec poznáš, kde ho máš hledat.

          Ale ať už je slon kdekoliv, třeba v porostu cukrové třtiny, oo-si tam za ním nemůže jen tak vtrhnout. Vyplašil by ho, a s ním i divokou zvěř, která tam určitě také někde je. Takže vyčkává na pokraji porostu, a naslouchá zvonku, jehož zvuk tak dobře zná, vždyť ho v minulosti slyšel už mnohokrát. Potom začne zpívat, a teprve když slon pozná jeho hlas, má oo-si naději, že se mu podaří přimět ho lichocením k poslušnosti. Každý zkušený oo-si přitom ví, že to bude chvíli trvat, než se slon rozhodne, a tak si trpělivě zapálí viržinko a polohlasem, zpěvavě zvíře přemlouvá „Pojď, pojď, tak už pojd“. Když se slon nakonec přeci jenom uvolí vylézt z houštiny, oo-si se voláním „Mek, mek“ snaží přinutit ho, aby si kleknul. Odmítá-li slon poslechnout, třeba proto, že mu nějaké náhodné noční setkání s divokým stádem v džungli docela popletlo hlavu a připravilo ho o jeho krotkost, nezbývá než znovu si ho ochočit. V žádném případě mu nemůžeš sejmout pouta, nasadit sedlo a vylézt na jeho hřbet, dokud není ochoten přijmout dobrovolně tvoje rozkazy. Po návratu do tábora má oo-si chvíli času na sousto nějakého jídla a na osprchování svého svěřence.

          V období dešťů spočívá naše práce v kácení stromů a vláčení klád dolů ke břehům potoků a řek. V létě zůstáváme v táboře. Je to doba odpočinku, ale na nějaké lenošení není čas. Musíme cvičit slony, dohlížet na ně, starat se o ně, když onemocní, splétat lana k použití v období monzunových dešťů, prosekávat tažné cesty v džungli – zkrátka: spousta práce!

          V tomto sloním táboře jsem už deset let. To je také věk mého nejstaršího syna. Oženil jsem se tady s dcerou jiného oo-si. My oo-si nikdy nikam necestujeme, takže po nevěstě se musí každý z nás poohlédnout kolem sebe. V tomto táboře je asi tak čtyřicet chatrčí. Dovedete si představit, jak to tady vypadá v noci, když skončí práce a není kam jít. Není tu žádný petrolej, a tak jediné světlo, které máme, vychází z našeho srdce. My oo-si ale úzkostlivě dbáme na dobré mravy, věříme totiž, že sloni by dříve či později dozajista ušlapali k smrti toho z nás, kdo by si troufnul zneuctít cizí ženu či rodinu. Kdykoliv se koná nějaká svatba, přinášíme oběť natům, buď natovi jménem Uteinna nebo natovi Kawkari. Kawkari obětujeme také při příchodu nového obyvatele do tábora, támhle na tom oltáříčku pod banánovníkem.

          Zda chodí můj syn do školy? Ale kdepak! Vidíte tady snad někde nějakou školu? Ve vesnici na břehu řeky sice jedna je, ale většinou tam nemůžeme naše děti posílat. Musíme je učit abecedu sami. Před rokem jsem na měsíc poslal syna jako novice do kláštera ve vesnici. Naučil se tam pár recitací posvátných textů. To je jediné vzdělání, které můžeme my „sloní muži“ našim synům poskytnout. Ani my jsme v mládí nechodili do školy, strávili jsme celý život v džungli. Všechno, co vím, jsem se naučil v době, kdy jsem byl sám novicem v klášteře.

          Kolik si vyděláváme? Nevím, jak si někdo může myslet, že z toho vyžijeme, Saya. Jsme sice většinou v džungli, ale to neznamená, že nemáme výdaje. A obyčejný dozorce slonů? Ten je na tom ještě hůř, protože si vydělá pouhých osmdesát kyatů měsíčně, takže si musí vypomáhat lovem divoké zvěře, a jeho žena plete košíky k prodeji na trhu.

Jak sám vidíte, my oo-si žijeme doslova z ruky do úst. Přesto bychom slony nevyměnili za nic na světě. Vyrostli jsme s nimi, a nepřejeme si nic jiného, než žít a zemřít po jejich boku. Žil jsem se slony od mládí, a jsem teď oo-si už třicet let. Viděl jsem slony s neuvěřitelnými schopnostmi, slony, kteří udupali k smrti čtyřicet či padesát mužů, divoká sloní stáda. Viděl jsem slony trpět. Vím toho dnes o slonech dohromady víc než o lidech. Jsou jako přátelé, život bez nich si nedovedu představit.

          Přál bych si, aby i můj syn pracoval se slony. Jaký otec, takový syn. Znáte to pořekadlo o rodičích, kteří si přejí jen to nejlepší pro svoje děti? Chtějí se dožít chvíle, kdy je uvidí sedět na slonech, obklopené stádem koní. Udělám všechno pro to, aby moje děti jezdili na slonech. Jenom bez těch koní se budou muset obejít, nemůžu si je totiž dovolit.

[srpen 1988]