Před sebou láhev francouzského
vína
sklenice jedna
řvoucí reprobedna
voněla jedle po smole
když položil mi ježíšek
pod její paže balíček
tak zatraceně lásky plný
dvou svícnů oheň na stole
v emočním moři dmou se vlny
noc éterická těla svléká
a vzpomínkami na člověka
co nejvyšší byl mocninou
se každou další vteřinou
z potůčku soli stává řeka
dnes z blízkosti
pár centimetrů
splétáme šňůru kilometrů
od duše k duši
netušíme
že se jen hloupě opíjíme
vínem
co vlastně nechutná
že přijdou rána přesmutná
a že už bude pozdě chtít
naplnit láskou holobyt
ve vlastní hrudi
tam
kde srdce tepe
křiví se čelist trpkostí
však s vínem tím
je lépe
|