Klid noci
Kráčíme
údolím, jež zjitra pláče,
potůček
bublá, šeptá nám do kroku,
za
kopcem středověk k nebi se zdvíhá,
ke
hradu mířím já, ni žádná jiná
s
touhou, že navždycky chci ti stát po boku.
K
pomníku mrtvých, co ve válce padli,
k
zámečku bez klíče cesta nás vede,
k
místům, kde nejedny naděje zvadly,
k
mučírně protkané nářkem všech zběhlých,
do
skalních proláklin nohy nás svedly.
Křížová
cesta nás přivádí k nebesům,
netřeba
hřešiti pod Boží klenbou,
Pantheon
v obrysech národní hrdosti,
neví,
jak zachránit srdce mé z marnosti
před
skalním hradem, co v útrobách spí.
Já
však už v hlavě mám myšlenku krásnou,
která
hned rozlije štěstí v mé duši,
zapnout
se ve stanu, baterku zhasnout,
pak
naši lásku smí jen klid noci rušit.