Náš úděl je jen hrouda hlíny

když rozpouští se v moři špíny

pak ale, když nad mokřinou není nic

proč ten člověk kráčí, štasten smrti vstříc?

Léta mizí, míval jsem je rád

odcházím s nimi, zůstanu pak snad?

Teď teprv, pláču hořce a vlhne přitom zem

sám nad sebou a vysmívám se všem

co slepí, hluší boudí, hledají svůj kout

proč cítí se tak svobodně, ve vězení pout?

Končí-li náš život bídný

propláčeme poslední dny?

Těch sto let je spíš jen krutá vteřina

pak přikryje nás mrazivá sněhová peřina

co když žádný z kvítků, z těch Narcisů nebude chtít růst

tam, kde poslední svůj zmar vypouštíme z úst?

Co měl jsem rád, teď nemám nic než strach

co mít jsem měl nacházím v útrapách!