Tady sedím v křesle
z dob mýho dětství,
slunce sem vystřeluje
svoje zlaté paprsky
pocuchané sněžnou energií
skrz dvě okna
a maluje světelné mapy
na žlutých stěnách s obrázky.
A veselé skoropomerančověoranžové závěsy
jakoby odrážely
skutečnou veselou podstatu
duše mý maminky.
Hodiny tikají,
sněhobílé střechy s modrým nebem
mohou vstupovat trochu do mne,
když je ta chvíle
a vedle nehučí televize.
A ticho ruší jen občas,
občas kolemjedoucí automobil.

25.12. Léta Páně 1996