Druhá strana mince

   Viky seděla na posteli a v pravé ruce svírala nůž. Bylo jí tehdy dvacet. Nechtěla zemřít, jen si fyzicky chtěla natolik ublížit, aby necítila tu bolest v srdci, přehlušila jí. Ruka se jí klepala, i když to nebylo poprvé. Myslela na všechny, co jí mají rádi, ale mezi nimi nenašla nikoho, kdo jí skutečně znal a rozuměl jí. I když Viktorie znamená Vítězství, tak tahle dívka spíš prohrávala. Ne svojí vinou, ale tím, že měla v sobě neskutečný smysl pro spravedlnost.  Kovovým ostřím se přiblížila k zápěstí. Už ucítila jak jí proniká do kůže. Najednou se otevřeli dveře pokoje  a dovnitř vešla její o rok mladší sestra. Chvíli bylo naprosté ticho. Ve vzduchu byl až cítit trpký pocit odhalení. Sestra se vyřítila z pokoje a běžela za matkou. Viky schovala nůž, ale to už byl spíš reflex. Krev už se nedala zadržet. Nikdy nezapomene oči matky, které se na ní dívali a byly tak hrozně zoufale a  nechápavě. Nikdo nedokázal pochopit, proč to vlastně udělala. Nechtěla umřít. Neudělala to kvůli upoutání pozornosti nebo podobné prkotině. Chtěla se jen „zachránit“ a tohle byl jediný způsob. Jinak by jí to pohltilo.

   Teď  jí zbyly jen jizvy, ale ne  ty na rukou. Hned po té příhodě totiž rodiče zavolali do ústavu. Chtěli jí pomoct, ale nedokázali jí porozumět. Ocitla se ve světě, který nebyl pro ní. Nepatřila tam. Nyní chodí na vysokou a o její minulosti, nikdo ze spolužáku neví. Je to dobře. Nepochopili by to. A ona to ví.