Do stáje vstoupil starý muž. Nikdy předtím jsem ho neviděla. Najednou začal hlasitě pokřikovat a chtěl vidět majitele. Po zadech mi začal běhat mraz. Nevěděla jsem, co se děje, ale tušila, že na to nikdy nezapomenu. Panebože!!!!!!! Vyšla jsem na dvůr. Stál tam velký přepravník. S ohromným nápisem: PŘEPRAVA  KONÍ. To nee. To nemůže být pravda. Snažila jsem se zadržet ty muže, kteří vyváděli z čerstvě podestlaných boxu naše milované koně. Toho Neeeeee. Křičela jsem jako blázen, ale nebylo to nic platný. Soused mě držel a šeptal mi ať se uklidním. Ale jak?! Koně ještě netušili, co se děje a hravě se okusovali ve voze. Zvedli rampu. Už je konec. Přepravník se pozvolna rozjel. Koně zneklidnili. Začali řehtat a kopat. Konec. Dívala jsem se na to „hnusné“ auto a pořád ještě doufala, že zastaví a bude to jen špatný sen. V mezeře se ale objevilo něco, co mám ještě teď před očima. Mně tolik známá kobylka se na mě dívala a žadonila o spásu. Už dobře věděla co jí čeká. Stalá jsem tam a tekli mi slzy, za to že za chyby lidí musí platit zvířata!!!!!