ONA

        Nepatrný obrys její postavy se pohyboval noční krajinou tak tajemně, že to působilo až strašidelně. Pohybovala se nesmírně ladně, jako by přímo plula po zemském povrchu. Mlha, která jí obklopovala byla tak hustá, jako nadýchaná šlehačka na narozeninovém dortu. Vznášela se všude v malém údolí jako dech mladého hřebce v mrazivém ranním vzduchu. Mohlo by se dokonce zdát, že si na tu tak lehoučkou bílou šálu, která odhalovala, jen vrcholky mohutných kopců, můžeme sáhnout. To tělo co se v tomto zahalení pohybovalo bylo už bez duše. Neměla ten plamínek vášně a energie v očích. Něco, co se stalo jí naprosto potopilo. Zkrotilo jí to a zlomilo to, to její křehké nitro a střepy se jí rozlily do celého těla. Byla už nadobro ztracená, jako divoký kůň, který je připoután pevnými lany a už pomalu ale jistě ztrácí nadějí na svobodu a spásu. Zvedla oči a spatřila hejno holubu. Vznášeli se a kroužili nad ještě spícím světem, jako zvířená zrnka písku pod kopyty cválajících koní. Sklopila zase zrak někam tam daleko, kde se čas a prostor ztrácí v neznámu. Poslední co ještě vnímala zdravým reálným rozumem bylo tiché šumění vody nedalekého studeného potoka. Hnědé dlouhé vlasy jí zvolna padaly na ramena, s bílou jemně pomačkanou košilí. Světla vzdálených oken, které byly plné lidských osudů se neustále vzdalovaly. Zpočátku se jich chtěla zachytit a vztáhnou k nim své hebké dlaně v naději záchrany , ale něco, co bylo hluboce a bolestivě vyryto v jejím srdci, jí to nedovolilo. Ta hořká, dokonce trpká chuť čerstvě nabyté nedůvěry ke všemu živému. Vnímala jak jí kovové koleje studí do bosích nohou. Kráčela ladnými kroky na vrcholku starého, kamenného železničního mostu. Slané slzy padaly s přísnou pravidelností a tříštily se o něžný koberec mechu, který za dlouhá léta tento most zahalil. Teď. Teď se to stalo. Ten pocit. Tak neobyčejný pocit. Nikdy před tím tak silný pocit neměla. Úplně jí pohltil. Svíral jí tak pevně, že se sotva nadechla. Vnímala, že to nadechnutí bylo poslední. Její mladé, kdysi tak živé, tělo leželo v jarní trávě nedaleko místa, kde se odehrálo to, co jí dalo tlustou pečeť na obálku, v niž byl vložen takřka nepopsaný list bílého papíru jejího života. Krev, která ještě včera kypěla v žilách, jako nespoutaná horská říčka, zvolna napájela teplou a tak žíznivou půd. Vlasy už netvořily úhledné vlny na jejich úzkých zádech. Vinuly se mezi stébly trávy, jak stovky popínavých rostlin, které se tolik snaží přežít. Oči zhasly jako modré plamínky navždy. Poslední křišťálová kapka slzy pomalu stekla po bledých spáncích a dopadla na sametový list plané fialky. Měkké obláčky se pomalu začaly rozplývat v paprscích teplého vycházejícího slunce. Začínal nový den. Zdánlivě obyčejný. Stejný jako včera už ale není. Zlo pohltilo další nevinný život. Nedá se to vrátit. Ručička času se nedá posunout. Nejde vdechnou nový život do bezvládného těla mladé dívky. To je cena za důvěru, krásu a nevinnost. Svět nejde změnit. Vytrhnout jako škodlivý plevel všechno zlo a spálit jako hromadu podzimního spadlého listí. Naděje ale UMÍRÁ poslední.