LÉK
Sluneční paprsek přerušovaný třepotáním křídel bílých labutí pomalu odhaloval zcela neporušenou vrstvu čerstvě napadaného sněhu. Byl tak jemný a zranitelný, že se bála tuto harmonii narušit svým letmým a lehkomyslným dotykem. Jedna zatoulaná sněhová vločka se spustila z větví mohutných dubů, které chránily svými stíny nadýchanou pokrývku před nemilosrdnými paprsky stále stoupajícího slunce, a zachytila se jí na dlouhých černých řasách. Bála se pohnout aby nenarušila to právě nabyté a neuvěřitelně křehké pouto, co je nyní spojovalo. Ten nepatrný a tak drobný kousek něčeho tak zdánlivě nekonečného se ale pod neúnavnými proudy tepla, vycházejícího z jejího těla, pomalu rozplynul a ztekl po tvářích jako křišťálově čistý drahokam. Barva jejích hnědých očí zvolna splývala s drsnou kůrou vysokých stromů. Prameny vlasů se bujně pohybovaly v nárazech chladného větru, který s sebou přinášel mrazivou vůni vzdálených a tajemných krajin. Její mysl se také vlnila ve vzduchu. Vznášela se nezúčastněně nad probouzejícím se světem. Slyšela a do jediného detailu vnímala dech tolik ušlechtilého zvířete vedle sebe. Dlaní se dotkla jeho hladké šíje, jako by se chtěla ujistit že není na tomto světě sama, a ucítila jak se mohutné svaly zachvěli, jako by to byly jen hebké, mladé lístky ve svěžím jarním vánku. Nechala volně plynout myšlenky, které jí už dlouho trýznily a byly uzamčené starožitným železným zámkem, od kterého měla klič jen její vlastní sladká Samota, hluboko v jejím nitru před zvědavými a mnohdy nebezpečnými lidskými bytostmi. Věděla, že je musí nechat odejít. Nehrozilo nebezpečí, že je někdo chytí do sítě, jako pestré motýli a bude je zkoumat jako vzácné minci. Byla sama. Najednou ucítila teplý koňský dech na svém odhaleném krku. Nelekla se. Důvěřovala tomuto statnému zvířeti, pod kterým nyní klečela jako malé dítě, které se snaží někam schovat před zlem, co jej obklopuje. Slunce už naplno svítilo a surově ničilo pohádkově nadýchaný koberec. Vstala. Byla klidná, jako hladina skalního jezera, ve kterém se zrcadlí jasně modré nebe. Opatrně se zhluboka nadechla, aby neporušila tu dokonalou rovnováhu v sobě samé. Zbytky tajícího sněhu mizely po kopyty a pod podrážkami jejich starých černých bot. Nenasedla. Nechtěla. Kráčeli vedle sebe klidnými dlouhými kroky. Každým dalším krokem se ale více přibližovala reálnému životu. Byla už ale vyrovnaná a silná. Připravena bojovat proti zradě, která se ukrývala pod každým jednotlivým kamínkem na dlouhé štěrkové cestě. Teď už neměla žádné obavy. Vypustila je spolu s hrstkou hlíny, kterou zahodila do starého lomu, na jejímž okraji před chvílí stála. Dlouhé, pevné žíně vlály ve větru, jako pomyslná vlajka nezkrotné svobody, života a vzdoru, jež se ještě pořád divoce rozléval do jejich duší i těl a chránil jejich tolik zranitelná srdce.
|