|
|
|
O putování svaté B končinami temnými... Autor: delmonte (Občasný) - publikováno 2.9.2001 (00:20:20), v časopise 6.9.2001
|
| |
3. kapitola
Hynek Růtz stál s A a B venku před putykou. Všichni tři byli zabalení v kabátech a kapucích a vítr jimi pohazoval ze strany na stranu. Aspoň, že přestalo na chvilku pršet.
Růtz držel v náručí tělíčko mrtvého přítele, kocoura Radůze.
"Je těžké vybrat příhodné místo, kde by mohlo jeho tělo v klidu spočinout v téhle době a v těchto temných končinách," řekl Růtz pochmurně. Jeho hlas doprovázelo skřehotavé krákorání přerostlých krkavců a svištění větru a deště.
B držela v ruce svítilnu, která se kývala sem a tam a každou chvíli hrozila, že zhasne. Prodírali se chroštím kolem domu dozadu, do lesa. B šla vpředu a nesla svítilnu ve zdvižené ruce. Všichni se stále zmateně rozhlíželi, jelikož mezi svištěním větru bylo občas slyšet prapodivné supění, dupání a chroptění. A měla také pocit, že ze skal slyší něčí křik.
"Jejky, co je to?" zašeptala vystrašeně.
"To jsou nejspíš ti, kteří před lety ve skalách zabloudili. Úpí tam děsem, že je Horáň nepustí zpátky přes most," vysvětloval Růtz.
Najednou se před nimi začalo ozívat krátké mlaskání a všichni tři ucítili nepříjemný zápach.
"Dál už bychom neměli chodit," řekl Hynek a rukou zadržel B. "Před námi je močál a je to dost nebezpečné."
"Chcete pohřbít Radůze do močálu?" nechápala B. "Vlastně máte pravdu, jinak je tu všude samé kamení a zem na kost zmrzlá..."
Hynek Růtz se jen schovívavě usmál. Pak se sklonil a tělo černočerného kocoura položil pár kroků před sebe do měkkého bahna. Tělo se nepotopilo ihned, což dalo Růtzovi možnost krátkého proslovu:
"S tebou odešel i kus mého srdce
moje síla a odvaha - není jich více.
Všechna světla jsou v zatmění
když jsi pryč - když už tě není."
Růtz se odmlčel a A i B se neodvážily ani pípnout. Kořínkář vypadal velmi zamyšleně a smutně.
"Zdá se, že ho to opravdu hodně vzalo," řekla A B.
"Zní to trochu jako mizernej překlad."
Pak pokývala vážně hlavou a pohlédla na Hynka Růtze.
"Víte," začala. "Já vám vážně rozumím. Není to jednoduché, zvlášť když váš přítel zhynul rukou násilníka a navíc takového jako je Tkáň."
"Nejsi zamííí," zvolal Růtz.
"Nejsi vodou,
nejsi vzduchem, ani éterem příteli.
Tvou podstatou je duch,
který přihlíží bez účasti tomuto všemu - jsi věčně svobodný."
Opět zmlknul, ale tentokrát po chvilce odpověděl na poznámku B.
"Ano, myslím, že máte pravdu. Jsem smuten převážně z toho důvodu, že to bylo zrovna kolo toho smradlavého vozu tupounského Horáně...a to před pár dny unikl Radůz lukům čarovných střelců. To by byla mnohem krásnější smrt."
"Přejetej nebo zastřelenej, to je stejné, no ne?"
Hynek Růtz se svěšenou hlavou upíral zraky do míst, kde v bahně zmizelo Radůzovo tělo. B ho vzala jemně pod paží a vedla ho pomalu zpět k domu.
"Neberte si to tak příteli, vždyť to byla jenom kočka..."
Kořínkář ze sebe vypravil citoslovce takového druhu, že ho B ihned pustila a spolu s A zmizely v krčmě. Potvůrky necitlivý, co?
Před vchodem se ale zastavily a B ukázala na začátek skalnatého výběžku.
"Podívejte!"
Po cestě jel povoz tažený párem černých koní. V něm seděli dva muži, z nichž jeden kočíroval, a jedna žena. Ta seděla vysoko na kraji vozu a hned na Růtze s A a B začala vesele volat. Její výzor byl trochu překvapením v těchto končinách a v téhle době, třeba ve srovnání s A nebo B. Měla kudrnaté dlouhé světlé vlasy, jemný obličej, velká prsa a oblečená byla ve velmi krátkých a těsných červených šatech s flitry. Kolem krku měla bílé boa a právě jím mávala na trojici pozůstalých kočičáků.
"Mám křídla...letím nocí...budím snílky..." neslo se večerem v podání zvonivého hlasu z plných krvavě červených rtů.
Hostinská stojící ve dveřích zatím vysvětlovala Hynkovi:
"To jsou naši muzikanti."
Už se to začalo slejzat.
**********************************************************************
|
|
|