Osmý TIBEŤAN se zove PIN
Klidně si dej ještě jedno,
protože jednoho dne se probudíš
a ke svému zděšení zjistíš,
že už se vůbec nic dít nebude…
Nebude ani polosvit,
šero, to taky skoro ne,
ale až se potom
své paměti hluboce,
až do posmrtí pokloníš
/ a jako nikdy nikoho k ponížení poprosíš /,
tak už to nebude nic platno,
jsi v zapomnění,
nemáš se čím otevřít,
nemáš k sobě Pin.
V hlavě to pění,
je matno a šach a teď vlastně už i mat,
na bílé plátno nemoci vyložíš své vzpomínání,
oslňující žlutavé povívající pole kukuřice,
jak od Vincenta Gogha
a v něm tanky s nápisem „68“
a kolem spící nezletilci /daleko je Ukrajina/,
přemýšlíš, ale chodíš kolem toho pole dokola,
nikde žádný posun,
testament všenárodní laskavé pomoci na kraji ulice
ve staré popelnici, za dlouho je odsun.
Královské Vinohrady a v hradu rozhlasovém pod vinným hroznem
hlasatelna a v ní do zemdlení stejný zprávy
jen na konci s jiným počasím,
nikde žádná změna,
ornament šedi s páteční liturgíí
marně důsledných chalupářů,
myšlenky se páří,
pak ples maturitní,
v noci je blíže k meteoritním snářům,
jindy té a oné klín,
/ kam až se mám ponořit, abych našel nefalusní Pin/
iluze a „dez“, zavíračka,
happening a nahoře bez,
růže, sníh, silvestry a duševní bláboly
a tahanice o nic
a sušený růže a kvetoucí bez,
kdo lže, ten třeba ani nekrade,
protože už nemá v Čechách vlastně co,
/ pak nahoře „s“ a v hlavě nic
nebo všude něco,
ale příliš hlasitý projev
a konto z Nemanic
nebo barák v Limě,
kolem něho služebnictvo
a v podzemí plno krásných analfabetických dělnic,
které myslí jenom na jedno…/,
až budeš kašlat, tak si ty tvoje nádherný trojky
důkladně natři,
zajedu za Krkovičkou, přivezu ti sádlo,
vzpomněl jsem si i na Čeňkovu pilu a na její skvostné hradlo,
ale Pin nikde,
hlava nic, smrt není na tři.
V paměti
/ už se smráká, bude půl šestý /
lepkavý tlouštík cholesterol
loudavě ťapká od končetin k podvěsku
ořeší mozku
/ stejně rychle dadaismem dne jako falší postkomshow
i lesbibliznou opeřenců noci /.
Trošku,
jen trošku
jsem si teď vzpomněl, vzpomněl si,
že Ona má krásná ústa, oči a duši,
že mám několik dětí,
teď zrovna nevím, dvě nebo tři?
Gróf Pin však nepřichází,
asi taky vzpomíná a leží.
Hnědavá aura je pořád tady,
asi už navždy,
obestřela mě,
oblíbila si mě
a prozatím neodchází.
|