 čtenář Šárka - 24.8.2001 > Je to jedna z mnoha básniček, které jsem tu našla, u nichž mám pocit, že soudobí začínající autoři vůbec nečtou. Nečtou a nepracují na sobě. Tahle konkrétně působí, že přišla myšlenka, nápad, který se ihned sepsal na papír, chvíli si s ním autor pohrával, ale jen do té míry, aby vymyslel rýmy na slova, která ho napadala (ale jenom rýmy, nic víc ani hloubš). Takže z toho nakonec vzešla rýmovačka hodná dítěte v páté třídě, ale rozhodně ne poezie. Mám čím dál víc pocit, že když se mladému autorovi podaří napsat první rým, považuje se za básníka a už na sobě víc nepracuje, prostě jen rýmuje a rýmuje. Ale to se, bohužel, nedá číst. To není poezie, to je nuda. Anebo ulítlá recese, ale ta to dá jasně najevo (vtipem, ironií, nadhledem...) Aby byla báseň poutavá (a přitom může být úplně jednoduchá), musí básník hodně číst. Nejrůznější styly, autory různých zemí, různých století, aby pochopil stavbu veršů, možnosti výrazů, pohledů, důležité okamžiky příběhu v básni, podstatné prvky vyjadřování. A zároveň psát a nechávat si vše přečíst zkušenými. Nemusejí to být básníci, mohou to být lidé, kteří rozumí poezii a literatuře vůbec a mají přehled. A autor se nesmí nechat odradit. Jakákoliv kritika je totiž v tomto případě podanou rukou, která říká: Chyť se, pomůžu ti jít dál. A měla by být motorem k překonávání sebe sama. Třeba i k hledání vlastního osobitého stylu, ale musí na něm pracovat.
Držím palce, piš dál a hledej.
| |
