„Koukej, a co tamhleta, ta docela ujde, ne? Ta by si dala říct…“ Jako každou sobotu sleduju prostor, který vytyčil kamarádův natažený, trochu křivý ukazováček. „Myslíš jako tu blonďatou?“ Skrz kouřovou clonu skoro nic nevidím, mhouřím oči, pálí mě. Martin si to ovšem přebere jako souhlasné gesto. „Líbí? Tak do toho, jdi za ní,“ povzbuzuje mě a rukou tlačí do zad. „To zvládneš!“ Neohrabaně mi zabuší do zad a pohihňává se. Už mi leze na nervy! Radši vyrážím vstříc oné blonďaté záři.
„Ahoj, máte tu místo, dámy?“ U stolu sedí dvě. Ta druhá překvapeně zdvihá oči od sklenice, nesměle se usměje a nepatrně kývne hlavou. Má zajímavé oči a malé mateřské znaménko na levé tváři. „No, když hezky poprosíš…!“ Hlasitý hýkavý smích. Blonďatá hlava se otáčí směrem ke mně a málem mě smete vánice způsobená jejíma řasama. Holka, tos přehnala…. „No tak si už sedni, já jsem Gábina!“ Jen co dosednu na místo vedle ní, už na mě špulí zmalované rty na uvítanou. Vybaví se mi semafor a vzápětí velký červený, přefouknutý balónek.
„Já jsem Honza,“ představuju se a pomalu se sunu z jejího dosahu.
„Dáte si něco?“ Pingl. Zatímco si Blonďatá hlava říká o sklenici čehosi, snažím se navázat kontakt s Toudruhou. Snaží se zahnat nervozitu, ale výsledek působí dost nejistě. Ale než si stačíme říct pár slov, Blonďatá hlava začíná štěbetat. A mluví, a mluví, a mluví… Všechny zvuky ustupují do pozadí, jako pod vodní hladinou, a středem světa jsou oči Tédruhé. Topím se. Zpod dlouhých řas na mě nejistě mluví. Ihned jí odpovídám a ona, potěšena, začíná svůj krásný
a dlouhý monolog…
„Pojď ven, je tu děsný horko,“ tahá mě za rukáv a manévruje ke dveřím. Ani to nevnímám, stále plavu a splývám. „Bydlím tu kousek, pojď, rychle, je zima!“ Jdu. Jdu jako pejsek za pamlskem. Schody a pokoj. „Musíme být potichu, matka spí vedle.“ Kde mám triko? Peřina spadla na zem. Blonďatá hlava se fakt snaží, ale já vidím Tudruhou. Přemýšlím o ní. Tak už je to lepší…
„Dole je otevřeno, stačí, když zabouchneš.“ Spěchám zpátky. Už jsem u Martina a plné sklenice. „Člověče, to seš machr, vůbec jsem nečekal, že zabere.
A na tebe!“ Obdivně na mě zírá. Chce její číslo. „Hele, ten tvůj úspěchu, to se musí zapít!“ Pohledem hledám Tudruhou. Sedí tam pořád. Zklamaně se na mě dívá – tak i ty? Jsi u ní jeden ze sta… - a já vím, že má pravdu. Odvrací se a někam odchází. Něco mě šimrá na bradě. V koutku jsem našel blonďatý vlas.
|