Dneska nebylo počasí o nic přívětivější, než včera, ale nikdo nic zvláštního nečekal. Díval jsem se, jak  ve vydýchaném vzduchu dělnického vlaku všichni poklimbávají a stropní světlo blikalo na scénu jako vystřiženou z legendy o spících ¨Blanických rytířích. Někde zlobil elektrický spoj uklepaný na nekonečných cestách po železničních pražcích, ale nikomu to nevadilo. Viděl jsem, jak za oknem se od východu trhá oblačnost, ale s rozedněním se obloha zatáhla znovu smutnou šedivou roletou. Cítil jsem, jak hrozně mi zase chybí modrá. Modrá jako Modrava, kam jsme kdysi vyrazili na běžkách z údolí od Čeňkovy pily přes Antýgl a křižovali jsme stříbrem pokryté bílé pláně, dokud nás nezastavil ostnatý drát. Díval jsem se tehdy vzhůru do nekonečné modři prozářené slunečními paprsky a někde hrozně daleko a vysoko letělo letadlo. Modrá a bílá, jiskřící sníh, mráz a ticho, co vyvolává v uších pískání. Nevím, jak dlouho jsem tam stál. Někdy mívá čas úplně jiný rozměr.  Pak až v pozdním odpoledni se stíny prodloužily a sníh lehce zrůžověl snášejícím se soumrakem. Vydřená místa na ztichlých sjezdovkách  a okolních pláních přikryl lehký stříbrný  poprašek a  bílá stopa vedoucí kamsi domů se začala ztrácet v přicházející tmě. V několika chalupách na protějších svazích se pomalu rozsvěcela světla. Od západu se k nám s noční tmou blížila milosrdná tlaková níže. V noci zakryl nový sníh otisky našich lyží v zakázaném pásmu, kudy chodíval kdysi sám Král Šumavy, a  stejným studeným sněhem tlaková níže pokryla na dlouhý čas i naše duše.