Nejmódnější kabelka

Před Magdou se rozevřely průhledné dveře zlatého ráje. Takhle to musí určitě vypadat v nebi, pomyslela si. Všechno se tu lesklo, bezprašné police se prohýbaly pod tíhou předmětů a usměvavá prodavačka nenápadně postávala v rohu a sledovala veškeré dění kolem. Pár slečen se hemžilo v koutě a prohlíželo si nejnovější zboží toho luxusního krámu.

Magda si šetřila peníze skoro čtyři měsíce, jen aby si tady mohla vybrat nějaký pěkný dárek k narozeninám. Procházela dlouhé regály a nechávala se unášet příjemnou hudbou. Dopřeje si trochu potěšení. Hedvábné závoje jí klouzaly po těle a ona prokluzovala z jedné místnosti do druhé. Nakonec se zastavila v té poslední, hned před velikou prosklenou výlohou. Několik dívek za oknem po ní závistivě pokukovalo. Před Magdou viselo pár ramínek a na nich ty nejlepší a nejluxusnější kousky. Chlouba podniku. Popadla jednoho blondýna a jednoho obzvláště vypracovaného bruneta a zamířila s nimi ke zkušebním kabinkám. Úslužná paní s očima jako dvě tůně jí je ochotně stáhla z věšáků a podala přímo do kabinky. Magda si přehodila blondýna přes rameno a začala se promenovat před dlouhým zrcadlem.

„Tak jak vám sedí?“ optala se prodavačka.

„No, nejsem si jistá tou barvou. Nějak mi nejde k pleti, já mám raději přece jen takový víc podzimní tóny, víte? A navíc bych asi potřebovala o číslo většího. Tenhle je mi trochu těsnej.“

„Zkuste bruneta, ten je pro vás myslím šitý jako na míru.“

Magda si svlékla blonďáka, jeho hrudník ji trochu tlačil do ramena, takže ho teď měla lehce zarudlé. Když ze sebe stahovala jeho lýtko, tak musela vynaložit pořádnou sílu. Obepínal ji příliš těsně, bála se, aby ho neroztrhla. Zabrala za zip a noha povolila. Naštěstí. Nerada by tu nechala svoje těžce vydělané peníze za nějakej šmejd, co si sama rozbila. Druhý brunet jí sednul úplně přesně. Tělem jí projela teplá slast, nejraději by nakupovala pořád. Zavrněla blahem a upředla ze sebe malý klubíčko. Poté se jako omámená vypotácela z nákupní kabinky a houpala přitom pánví střídavě nahoru a dolů.

„Tenhle vám sluší, no perfektně. To musí být snad osud, mám pocit jako bychom ho tu schovávali přímo pro vás. Vždyť vy jste s ním úplně novej člověk,“ zašvitořila prodavačka.

„No padne jako ulitej, to máte pravdu.“

„A ladí vám k pleti.“

„Mmmm.“

Prohlížela se v zrcadle a nemohla se ani poznat. Brunetovy lesklé vlasy jí pokrývaly rameno a jeho pečlivě vypracovaná hruď dodávala úplně nový vzhled. Konečně si připadala jako dáma.

„Hlavně se podívejte na to zpracování. To je všechno ručně šitý, je to originál. Jde o poslední model jménem Ludvík Boris Royt, zkráceně jen LUBORO. Takovej druhej po světě nikde neběhá, slečno.“

„Jo, jo, líbí se mi. Ale nemyslíte, že by se mohl smrsknout při praní?“ optala se pro jistotu.

„Ne, nebojte to nehrozí. Naše výrobky se nikdy nesmrsknou.“

„Záruka je dva roky, předpokládám…“

„Tři, u nás vždycky tři. Při jakýchkoliv komplikacích vám ho vyměníme.“

„Dobře, vezmu si ho.“

„Dobrovolně?“

„Ano,“ kývla Magda a políbila svou novou kabelku na rty. Poté odkráčela s prodavačkou ke kase a podala jí svazek fialových bankovek. Šikovné ruce chtěly nákup rovnou zabalit, ale ona odmítla a nechala si ho přímo na sobě.  Musí se přece pochlubit, když už za něj vydala takovou částku, ne?

Procházela se po hlavní třídě a připadala si jako jedna z těch dobře vypnutých slečen s křišťálovými podpatky, co mívají peněženku naditou až po okraj.

„Jsi krásná,“ řekla kabelka.

„Sluší ti to,“ dodala opět.

Magda se usmála. Takhle se pozná kvalitní výrobek. Vítr jí profukoval skrze hedvábnou sukni a ona se zastavovala téměř před každou výlohou. Její odraz se v ní matně odrážel a tak se znovu a znovu ujišťovala, jak perfektně vypadá. Několik bělostných dívek se vystavovalo za sklem ve strnulých pózách. Cedulka pod nimi ujišťovala kolemjdoucí, že je prodávají momentálně ve velmi výhodné akci. Při nákupu jedné dostanete druhou zdarma. Jenže, co bych dělala s holkou, pomyslela si.

Začínaly ji pomalu bolet chodidla a tak zamířila domů. Odbočila z hlavní třídy a vydala se do svého malého bytečku. Za výlohami už náhle nestály tak krásné a bezchybné tváře. Promenovaly se tu vrásčité oschlé krky a okousané nehty. Několik ušmudlaných osob, povětšinou s rozmazanou rtěnkou a lacinou barvou, se prodávalo na ulici téměř za nákupní cenu. Obešla ještě několik rohů, snažila se příliš nedívat kolem sebe, aby si nekazila jemnocit, a octla se doma. Její tělo sevřely úzké dveře a ona šplhala do čtvrtého patra, protože výtah byl jako obvykle mimo provoz. Zamířila do svého jedna plus nula nula nic, kde jí opadávající omítka sněžila na hlavu. LUBORA odložila na nejčistší místo v pokoji a rozhodla se, že si na hodinku zdřímne.

Rozšklebila svoje oči, kterým dost dobře ani sama nemohla uvěřit. Její kabelka s ní lehce třásla a snažila se ji probudit.

„Co děláš? Já chci ještě spát. A maž do kouta, kam jsem tě položila.“

„V osm máš sraz s Verou, teď bys neměla spát, jinak to nestihneš. Přece jsi za ní chtěla jít, nebo ne?“ řekl LUBOR.

„Mmm. Já tam stejně asi přijdu později. Ale teď pojď ke mně,“ zívla si. LUBOR zalezl pod měkce vystlanou peřinu a ovinul se kolem Magdina vyhublého těla. Jeho bušící srdce vydávalo dostatek tepelné energie a hřálo jako kamínka. Nenápadně ho políbila na rty. Ucítila vůni nové kůže, která byla trochu vyschlá. Možná by ho měla přetřít krémem, aby se tak rychle neopotřeboval. Objala ho a svlékla mu tričko s logem společnosti, kde ho zakoupila. Loupala si ho jako cibuli a cítila jak ji po celém těle hřeje příjemně teplý pocit. Nakonec si užila hodinku kvalitního sexu se svojí novou kabelkou. Cítila po všech stránkách uspokojená,  přitažlivá a pokožka se jí příjemně vypnula. LUBORovi se lehce klížily víčka, ale ona ho rychle vzbudila. Musí přece za Verou.

Oblékla si těsný kabátek, uložila do LUBORA peněženku, klíče a pár dalších drobností a spěchala do baru, kde už dávno měla být.

Několik Veřiných prstů nervózně poklepávalo do ploché desky stolu. Vyčítavě pohlédla na Magdu a další doušek alkoholu jí projel hrdlem tak rychle, že jí téměř vypálil zlatavou cestičku v těle. Magda se několikrát omluvila, podušovala se, že to vážně nebyla její vina. Nos jí při tom trochu změknul, protože byla nucena lhát a vymýšlet ty nejdůvtipnější omluvy. Číšník podal voňavé Mochito natolik svrchu, že se zdálo, že téměř stojí na chůdách.  Usadila se a na druhou židli položila svou kabelku tak provokativně, aby na ni dohlédli všichni návštěvníci.

„Týjo, ty máš novou tašku, viď?“ zašveholila Vera a skrze slámku nasála další lok svého barevného koktajlu. Malíčkem přitom lehce přejela po povrchu LUBORA.

¨“Opatrně! Ať ho nezničíš!“ štěkla Magda nervózně a přitiskla se k němu blíže. Nejradši by ho chránila vlastním tělem, má přece sakra nějakou cenu.

„Ta je nádherná. Nechceš mi ji někdy půjčit? Takovou tašku jsem vždycky chtěla…To tě muselo stát ale majlant, co?…a koukej, jak se usmívá…no, to je paráda.“ Rozplývala se.

„Já nevím. Stálo to dost peněz, víš. Je totiž ZNAČKOVEJ.“

Obzvlášť poslední slovo musela vyslovit dostatečně nahlas, aby rezonovalo od povrchu všech skleniček vyrovnaných na regálech v podniku.

„Taky bych chtěla mít jednou značkovou kabelku. Ale to víš, já se zmůžu tak na tohle,“ vzdychla si a vytáhla zpod stolu značně opotřebovaného černovlasého muže. Jeho tvář byla vrásčitá a sešlá, bylo vidět, že Veře na něm až tak nezáleží. Jinak by mu ji bývala přece pravidelně promazávala krémem. Raději ho schovávala pod stolem, trochu se za něj styděla.

„Tohle je Ludvík Boris Royt, neboli LUBORO.“

„LUBORO! To byl vždycky můj sen. Měli ho na hlavní třídě, viď? V tom butiku. No jo, jenže já na novýho nemám peníze. Vždycky si koupím tak akorát nějakou jetou kabelu někde v sekáči. Tenhle je taky ze sekáče, víš? Anebo občas kupuju takový ty laciný spotřebky, co prodávaj v supermarketu za kilo. Ale oni se tak do měsíce roztrhaj, takže si člověk stejně pak musí koupit novýho.A půjčíš mi ho teda někdy?“

„Ne, vážně ne. Co kdyby se mi zničil, na kom bych si pak co vzala? Takovýhle věci se nepůjčujou.“

Vera pokrčila zklamaně rameny a obě si objednaly ještě několik koktejlů. Normálně bych to taky nepila, ale dnes se musím blejsknout, proběhlo Magdě hlavou, která se jí po chvíli solidně motala. Celá se tak divně zkroutila a točila se na krku jako kolotoč.  S každou další sklenicí kolotoč o stupeň zrychlil a několik rolniček jí švitořilo v uchu. Nakonec se z kolotoče ulámaly všechny sedačky a  ona se vypotácela z baru. Svoje vysoké podpatky zabořila do bahna, nohy asymetricky od sebe. Kde to sakra je? Vždyť už je dávno po půlnoci. Duchové straší městem sem a tam a ona není schopná trefit domů. A kde je Vera? Jéé, támhle se mihla. „Vero, počkéj na mě!“ To je vtipný.

Tma ji sevřela mezi ňadra a zabralo dobré dvě hodiny než ulehla doma do postele, která vůbec nebyla tentokrát vyhřátá jako minule.

LUBOR se nervózně rozhlížel po baru. Je  možný, že ho tu zapomněla? Musela být děsně opilá, a to si pak člověk svoje věci nehlídá. Několik číšníků na něj roztěkaně pohlíželo. Zaslechl jen něco o „ztrátách a nálezech“. Nakonec se zvedl ze židle a vyrazil směrem k bytu, kde Magda bydlela.

Vyrazil pomalu po hlavní třídě. Rozhlížel se kolem, až ho najednou zaujala jistá stříbřitě lesklá výloha. V ní se povalovala nějaká dívka potažená stoprocentním hedvábím, patrně šlo o velmi luxusní pohovku. Tu osvětlovala taková menší prsatá blondýnka. Vlasy jí zářily jako žárovka a barevné stínidlo tupilo paprsky, které z ní sálaly. Pleť měla z mramoru a cenu dostatečně vysokou. Za ní stála televize ve které jistý plešatý mužík s náušnicí v uchu nabízel na prodej perfektně vyhublé „fit and slim“ slečny. Na tom všem by nebylo nic tak neobvyklého, kdyby LUBORA nezaujaly krásné zelené oči, které ležely dole v rohu ve slevě. Přesně tahle barva by mu slušela. Uvědomil si, že v něm Magda nechala peněženku. Klíče musela mít v kapse, jinak by se nedostala domů.

Bylo otevřeno. Prodejní doba byla neustálá. Přikráčel k pultu, odplivl si a z úst mu vypadla zmíněná peněženka. Vytáhl několik bankovek a mlčky ukázal na dvě bulvy. Padly perfektně. Líbily se mu natolik, že projevil přání v nich ihned odejít a staré oči si nechal zabalit do krabičky místo nových.

Najednou všechno viděl novýma očima. I ta noc byla o poznání jasnější. Na hlavní třídě stála krásná rusovláska a dýchala na sklo u jednoho obchodu. Zaujala ho. Postavil přímo vedle ní a na Magdu už ani nepomyslel.

„Díváte se na tu kytku?“

Zavrtěla hlavou. „Ne, líbí se mi ta mašle pod ní.“

Chvíli ji mlčky sledoval. Měla dlouhé vlnité vlasy zamotané v modrém šátku. Vypadala bledě a tvář jí tak zvláštně zploštěla, když ji tiskla ke sklu.

Vešel do krámu a poručil si mašli, co dívka tolik obdivovala. Pak vyšel vítězoslavně ven a podal jí předmět do dlaní.

„To máte pro radost. Bude vám slušet.“

„Ale, to…to nemůžete..já..“ koktala nervózní slečna, ale dárek přijala.

Představili se. Jmenovala se Miriam. Ujistila ho desetkrát, že po něm nic vážně nechtěla a pak mu prozradila, že se vrací z večírku s přáteli a že pracuje jako redaktorka nějakého bezvýznamného magazínu. Pořád v sobě nosil Magdinu peněženku, takže si mohl dovolit ji pozvat na skleničku. Usadili se v hlučném nočním lokále a ona mu vyprávěla o svojí práci, o tom jak ji baví fotografování, o svých rodičích a procházkách se psem, zkrátka o všem, co jí přišlo na jazyk. LUBOR toho příliš nenapovídal, nebyl zvyklý konverzovat.

„Sluší ti to. Obdivuju tvý vlasy.Vypadáš s nima jako víla vystřižená z pohádky. Míval jsem doma leporelo, tam byla jedna přesně taková, jako ty. Teda, ty jsi ještě hezčí než ona,“ lichotil.

Firma, která ho vyráběla se vyznačovala velkou spolehlivostí. Věděla po čem její klientky touží a co nejraději chtějí slyšet.

Vypil skleničku vína a najednou mu přišlo, že to není on, kdo dělá kabelku, ale Magda. To Magda je mý zavazadlo, pomyslel si. Jen jsem ji někde ztratil. Kde tak může bejt?Ale to nevadí, zítra si koupím novou tašku, stejně mě už tahle nebavila.

Chvíli pili a pak zamířili k Miriam domů.

Miriam neměla žádnou tašku. Všechno si nesla po kapsách. Ve  chvíli, kdy vytahovala klíče, se LUBOR osmělil a políbil ji na její sehnutou tvář. Měsíc zářil hluboko ponořený v klínu noci a on si pomyslel, že tohle po tom všem musí zabrat. Takovéhle romantické hrátky mají dívky rády, blesklo mu hlavou, když jí šeptal do ucha pár libozvučných slov. Dovedla ho do svého bytu skrze plastikově zatuchlou chodbu a už ve dveřích se na něj doslova vrhla. Nijak se nebránil, připadalo mu, že Magda je teď už jen jeho nepotřebná věc, kterou by měl vyhodit do koše. Usadili se spolu na starém sešlém gauči a LUBOR šel pozdravit její klín. Z druhého rohu vše smutně sledoval jakýsi blonďák. Krčil se v koutě a tlustá vrstva prachu se mu zažírala pod kůži. Dělal přitom takové zvláštní smutné psí oči a občas se pokusil lehce zapanáčkovat. Ale nebylo mu to nic platné, Miriam si ho ani nevšimla. Její bílý zadek tvořil jediné osvětlení ve tmě a celá se svíjela. Občas jí z úst vylétly slova jako „miluju tě“, ale to tak ženy občas při sexu lehkovážně říkají. LUBOR ji držel v dlaních a prakticky si s ní mohl dělat co chtěl. Po chvíli byla úplně poddajná, jako nějaká tekutina co mu proplouvala mezi prsty. A každý jeho další pohyb vyvolal bouřlivou vlnu odezvy.

Když se zdálo, že dál prostě už nemůže, tak si zapálila cigaretu a odešla si do kuchyně svlažit svůj vyschlý krk. Voda jí začvachtala v ústech a ona konečně mohla promluvit plným hlasem.

„Bylo to nádherný, díky. Nejlepší sex, co jsem kdy zažila a to ti nechci nějak podkuřovat. Myslím to vážně.“

Přinesla ložnice tlustou deku a oba společně usnuli na pohovce.

Probudila ho až vůně čerstvé ranní kávy. Vůbec se mu nechtělo odcházet, ještě před spaním se rozhodl, že zůstane u Miriam.  Ta právě vynášela odpadkový koš. Zamžoural a spatřil, že v koši je nacpaný ten zaprášený blonďák, co je včera sledoval. Na hrudi má přitom špatně zašitou trhlinu, která se trochu párala.

„Stejně už se úplně rozpadal. Byl takovej opotřebovanej,“ prohodila, když si všimnula, že ji LUBOR pozoruje.

Tohle se mi nestane. Nejsem nějakej šmejd, jako tenhle, mám značku, pomyslel si a spokojeně se zachumlal hlouběji pod deku. Jenže jeho radost dlouho netrvala.

„Vstávej, musím do práce.“

Z očí mu ještě prší nedospalky a ona už ho vytahuje z jeho pelechu. Do pusy mu přitom cpe svojí peněženku, klíče a pár dalších propriet. Rychle si obléká pár kousků oblečení, když tu ho ona uchopí a hodí si ho přes rameno jako kabelku.

„Ale, já..já jsem myslel, že…“ koktá. Chtěl říct, že dělá kabelku už Magdě. Už je z něj zase jen módní doplněk, achjo.

Magda se ráno probudila s hlavou třeštící do všech stran. Vstala a chtěla se nasnídat, když tu se jí zamotala hlava. Musela se přidržet stolu, aby se neskácela na zem. Podívala se do zrcadla a uvědomila si, že usnula oblečená. Šminky, které jí včera večer krášlily, se teď roztékaly a kapaly po bradě dolů na zem. Začala je stírat třívrstvým kapesníčkem, když tu hrůzou celá zkameněla. Tělo se jí změnilo v hromadu dlažebních kostek. Mohla by se sebou dost dobře rozbít kdejakou výlohu.

Moje kabelka! Polekala se a začala zběsila pobíhat po bytě. Během chvíle ho celý svlékla a obrátila naruby, ale kabelku nikde nenašla. Z očí se jí tak vyřinul vodopád slz a samovolně se mísil se zbytky mejkapu.

„Ježišmarja! Doprdele, to není možný! To se může stát akorát mě! Co budu dělat?! Proboha! Tohle je můj konec!“

Celá se třásla v nervózní panice. Proslídila každý kout, ale LUBORA nikde nenacházela. Nakonec na sebe hodila to první, co jí přišlo pod ruku a utíkala do včerejšího baru hledat svoji tašku.

„No, viděl jsem ji tady, ale než jsem ji stačil schovat, tak ji někdo odnésl. Napadlo mě, že jste se pro ni vrátila,“ pokrčil rameny číšník a leštil přitom velký placatý talíř.

Magda se opět rozbrečela. Takovejch peněz, proč jí proboha ten chlap nahoře nedopřeje taky nějakou radost?!

„Zkuste zavolat na policii. Vždyť je to prakticky krádež. Navíc nejde o žádnou maličkost. Podle ceny, kterou ta taška musel mít, nepůjde o přestupek ale o normální trestný čin. Můžete použít náš telefon, jestli potřebujete.“

Číšník s ní soucítil a snažil se ji uklidnit. Ještě celá rozškytaná si k ucho přiložila ke sluchátku a začala nějaké policistce na centrále vyprávět, co se stalo.

Seděla na baru a pila čaj klidnící nervy, když dorazilo několik mužů v modrých uniformách. Okamžitě začali slídit po místnosti a sbírat důkazy. Ta nejvyšší šarže se jí představila jako nějaký Hrstka, co má celé vyšetřování na starosti.

„Trochu jsem včera pila, znáte to,“ zatvářila se provinile, když se jí ptal na několik otázek, „Asi proto jsem si své věci nedokázala ohlídat tak dobře. Ani nevíte, jak toho teď lituju.“

„Pamatujete si osoby, které tady seděly kolem vás?“

„Matně. Taková tlustá baba, vypadala jako uklízečka a potom rusovláska s šátkem ve vlasech.“

„A co vaše přítelkyně, nemohla to být ona?“

„Já nevím. Věřím jí. Navíc jsem jí volala a tvrdí mi, že to nemá na svědomí.“

„V každém případě ji musíme vyslechnout taky. Dáte nám její adresu?“

Vypsala mu vše na papír a Hrstka hned poslal nějakého snaživého policistu za Verou. Dalších pár snímalo otisky na židli.

„Prozatím vám děkuji. Můžete jít domů. Ozveme se vám, jakmile vyšetřování pokročí.“

Miriam právě spisovala v redakci další bezvýznamný článek, když k ní přistoupilo několik modře oděných strážců zákona. Otočila se, když tu policajti spatřili LUBORA ležícího vedle ní a pevně ji uchopili. Studená kovová želízka se jí zakousla do rukou jako past na ledního medvěda.

„Máte právo nevypovídat. Cokoliv řeknete, může být použito proti vám.“

Kroužek ostatních redaktorů jí tvořil náhle náhrdelník kolem krku a sledoval co se děje. A na něm jako ten největší přívěšek sám pan šéfredaktor.

Zrudla, napůl vztekem a napůl hanbou.

„Můžete mi vysvětlit, co se tu děje?“ křikla.

„Jste zadržena kvůli důvodnému podezření, že jste zcizila tuto tašku,“ řekl strážník a ukázal na LUBORA.

„Jak to myslíte zcizila? Já sám sem se s ní rozhodl být. Zdála se mi sympatická. Možná ji miluji,“ křiknul LUBOR.

„Vy do toho nemáte co mluvit. Jste věc! A patříte Magdě!“

Odváděli ji pryč jako právě ulovenou kořist a LUBOR byl zabaven i se svýma původníma očima, které si stále nosil zabalené v dárkové krabici.

Magda si ohryzala nehty natolik, že z nich tekl tenký stroužek krve. Její zapalovač líbal už alespoň třicátou cigaretu, protože ze samé nervozity opět začala kouřit. Začínala téměř pomýšlet na sebevraždu, když zazvonil spásný telefon.

„Zadrželi jsme podezřelou a máme vaši kabelku. Přijeďte si pro ni prosím na stanici.“

„Ááá, ježišmarjá, děkuju! Já už jsem ani nedoufala! Nestalo se mu nic?“

„Ne, jen má pár komponentů pozměněných. Vyměnila mu oči, ale ty jeho původní máme taky.“

Přispěchala na policii, kde seděl sešlý LUBOR za důkladného dohledu pár strážníků. Magda se na něj vrhla, celá v euforii a přitiskla se k němu tak těsně, jak jen to šlo.

„Tys mi tak chyběl. Málem jsem se zbláznila strachy.“

Mlčel a ona mu vytlačovala dolíčky do tváře, natolik zběsile ho líbala. Podepsala pár protokolů a odvedla si ho domů. Držela se přitom těsně u něj, tak těsně, aby se vyvarovala toho, že o něj opět přijde.

Doma mu kůži po celém těle důkladně promazala krémem, aby se nepoškodil. Vyměnila mu opět oči. Původní zelené rozdrtila na malé kousky a hodila do koše. To aby nehrozilo, že si je opět změní. LUBOR se ani příliš nebránil. Jeho tělo bylo teď celé vláčné a z tváře mu čišela úplná rezignace. Nevzdoroval, jen se přizpůsobil.

Miriam odsoudili na měsíc ve vazbě a k zaplacení vysokého odškodného. Pokuta mnohonásobně převyšovala LUBOROVU cenu, takže Magda si na nedostatek peněz rozhodně nemohla stěžovat.

Jenom její taška ji začínala trochu nudit. Zdálo se, jako by mu totiž zhaslo něco v očích. Po téhle události se rychle opotřebovával a občas ji nudil. Už mu nepromazávala kůži krémem tak často jako dřív. Často ho ponechávala doma ve skříni, aby se koupal v prachu a raději nosila svoje drobnosti po kapsách.

Před Magdou se rozevřely průhledné dveře démantového ráje. Takhle to musí určitě vypadat v nebi, pomyslela si. Všechno se tu lesklo, bezprašné police se prohýbaly pod tíhou předmětů a usměvavá prodavačka nenápadně postávala v rohu a sledovala veškeré dění kolem. Pár slečen se hemžilo v rohu a prohlíželo si nejnovější zboží toho nejluxusnějšího krámu.

Zamířila do rohu, kde byly nakupeny ty nejdražší kabelky. Ochotná paní k ní přispěchala a sundala jí tu, jejíž cena byla položená nejvýše a ochotně ji navedla do zkušebních kabinek.

„Ta se mi líbí, tu chci,“ kývla hlavou Magda za půl hodiny. Z peněženky vytáhla třikrát tak tlustší balíček bankovek než dřív. Šlo o peníze, které jí zaplatila Miriam jako odškodné.

Hrdě si vykráčela z obchodu. Na těle měla přitisknutého vypracovaného blonďáka. Na obličeji se mu leskly brýle se stříbrnými obroučky, které mu dodávaly módní intelektuální vzhled.

LUBOR ležel v popelnici a čekal až přijedou popeláři a hodí ho mezi to svinstvo a další opotřebované tašky. Naivně doufal, že si ho vezme nějaký bezdomovec, kterému by nevadilo, že už vyšel z módy.

Zasraný brejlatý blonďáci, problesklo mu hlavou, když ho oranžově oděný popelář  sypal do auta. Na hromadě se tam množilo několik dalších brunetů, pár použitých opotřebených blondýnek, kupka shnilého ovoce a plasty, které někdo zapomněl recyklovat.

 (18.11.2005)