|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Dovedete si představit, že na procházce lesem, který vůbec nepřipomíná park a kam vás vyhnala vaše dobrodružná povaha, tak na takové procházce překročíte bludný kořen, zakopnete o pařez, nebo se praštíte o větev stromu a najednou zjistíte, že se vám změnilo vnímání času i místa?
Překvapeně se rozhlížíte a nic kolem sebe nepoznáváte. Vaše paměť zmizela. Vzpomínky nejsou. Praktické znalosti nejsou. Rodiče nejsou. Hodinky nejsou. Nic. Stromy kolem stojí a nepřítomně civí. Jakoby se kývají a šumí neznámou řečí jejíž smysl snad zčásti pochytáváte.
"Co tady děláš? Kde ses tu ocitl?"
Pocity? Veškeré žádné. Jste jak polovyfouklý balón. Něco ve vás se jemně chvěje, ale vlastně nevíte, nemáte žádný názor, jste lhostejný. Co kdybyste se dotkli toho stromu? Proč ne? Zvědavost zůstala. Ten dotyk je zvláštní, takový hrubý a příjemný zároveň. Připadáte si cizí i ve vlastním těle. Přijde vám zvláštní, že nadouváte hruď a v nosních dírkách cítíte cosi chladivého a šimravého.
Matně si uvědomujete, že vdechujete něco důležitého, něco bez čeho není vaše existence možná. Snad průhlednou esenci, snad nějakou energii. Víte jistě jen, že je záhodno v dýchání pokračovat a tak se najednou nadechujete a vydechujete s daleko větší intenzitou.
Pak se dotýkáte svého těla. Uvědomíte si oblečení, které vás od něj odděluje, ale zároveň hřeje a dodává pocit bezpečí. Pozorujete se. Máte to na sobě jako skafandr při procházce po mořském dně. Tohle vše se ve vás odehrává uprostřed lesa.
Dáte se do pohybu. Země není rovná, je nutné být neustále bdělý a pečlivě zvažovat cestu. Když si zvyknete na ovládání těla, uvědomíte si, že je les plný zvuků. Odkud se berou? Na každém kroku vás něco udivuje. Spadlý strom s ohromnými kořeny. Různobarevné rostliny. Lesklý brouk na kameni.
Ani nevíte jak a vyjdete ven z lesa, který vám už začal připadat přátelský a známý. Před vámi je velké rozlehlé pole. Monotónní hněď se vlní až k obzoru. Boříte se do vyprahlé hlíny a zanecháváte za sebou zřetelné otisky bot. Před vámi se posunuje horizont a vy nevíte, kdy narazíte v této jednotvárné krajině na něco jiného. Nad hlavou do běla rozžhavené kolo. Naberete hlínu rukou. Rozpadá se. Není příjemná jako kůra stromů.
Konečně vlevo spatříte bílý pruh a za ním zelenou plochu se žlutými tečkami. Spěcháte tam, aniž tušíte proč. Prostě vás to tam táhne. Vpadnete do náruče prašné cesty, která vás uchopí a vede a vy, aniž byste museli přemýšlet, po ní kráčíte vpřed. Něco se zaleskne skrz keře, musíte přimhouřit oči. Lesklá rovná plocha zrcadlí nebe. Jdete užasle blíž a spatříte v ní svůj obraz, až vás to překvapí. Takhle jste si sami sebe nepředstavovali.
A pak, při pohledu do toho přírodního zrcadla se vám pomalu vrací paměť a za zatáčkou se vynoří několik domků s červenou střechou. Tohle je už docela známé. Obzvláště se vám zalíbí jeden z těch domů a tak k němu kráčíte, najednou stojíte před ním a vtom se vám vrátí paměť docela. Teď už víte. Je to váš dům. Byli jste na procházce v lese. |
|
|
