„Julka je milá a hodná holka, pravda, občas trochu zmatlík, ale psa jí klidně můžu svěřit. Během víkendu se snad tak moc nestane, odjíždím v sobotu a vracím se v neděli. V podstatě jde o jednu noc. Navíc, vždyť už to párkrát zvládla, sice jenom přes noc, ale zvládla. A Amy ji zbožňuje,“ uklidňuji sama sebe.
„A prosím tě, radši jí neodepínej vodítko, neposlouchá ani mě, natož cizí. A kdyby ses už rozhodla ji pustit, tak až úplně vzadu na poli, aby neviděla potok. Je to pes vodní, jakmile ucítí vodu, je konec, zdrhne ti tam,“ dávám ještě poslední instrukce, „Amulindo, ty tady buď pěkně hodná a poslouchej, přivezu ti kostičku.“ Podrbu jí pořádně za uchem, nechám si dát lízanou a vyrážím směr Šumava.
Doma je pohoda, klídek, mamka je sice na školení a já musím uvařit, ale tentokrát mě to i baví.
„Máma přijede kolem třetí, musíš potom taky zajet do Bojanovic.“
„Pojedeš s náma, tati? A oběd už je na stole, kolik chceš polívky?“ povídáme si s tátou.
Najednou jsou tři hodiny, mamka je tu. Ohřívám jídlo a probíráme novinky.
Je pět, čas povinné návštěvy u babi s dědou.
„Tak, holka, co budeme dneska dělat? Jdeme ven? Panička říkala, že v pět chodíš na dlouhou procházku. Půjdeme si hrát. Ty už sis přinesla vodítko? Hodnááááááá Amynka,“ povídám si se psem a mezitím se oblékám. Sedí u dveří, v hubě výmluvně drží vodítko a čeká. Ještě obojek a můžeme jít. Ze dveří vyletí jako střela, zapomněla jsem ji připnout. Naštěstí počkala u výtahu, už vidím, jak ji lovím po celém baráku. Přes kopec jdeme dozadu za sídliště, ani moc netahá a je poslušná. Co ta Hanka pořád má, vždyť je hodná. A potok tady taky nevidím.
„Tak já tě teda pustím, ale musíš bejt poslušná, ano.“
„Haf, haf.“
„Vida souhlasí,“ pomyslím si a už ji pouštím na volno. Vyletí jako řízená střela. Kurva, co když mi zdrhne?
„Amulko, Amy, pocem,“ ona se otočí a letí ke mně, lovím frolíka z kapsy a dávám jí odměnu. Ještě párkrát to takhle zopakuju. „Sakra, vždyť poslouchá, asi neví, jak na ní, budu muset dát Hance pár rad.“
Nechval dne před večerem, říkávala moje babička a měla pravdu. Já si toho vlčáka, bohužel, nevšimla, moje svěřenkyně ovšem ano. A okamžitě startuje. Na nějaké pokřikování a volání nereaguje, pomalu se tedy vydávám za ní, běžet stejně nemá cenu. Jenom doufám, že ten vlčák nebude agresivní blbec. Není, docela si spolu hrajou, alespoň se pořádně vylítá.
„Tak už dost, pocem,“ zavolám a ona zase poslechne. „Fakt nevím, co ta Hanka má,“ napadne mě už asi potřetí a vyrážíme opačným směrem než kluk s vlčákem. „Trochu škoda, dalo se na něj docela koukat.“ Přehraju si, jak vypadal, nedávám pozor na psa, což se mi vymstí. Amule někam mezitím zmizela. Objevím ji za chvilku a s ní i zmiňovaný potok. Volám, nadávám, prosím, škemrám, na nic nereaguje. „Aha, tak asi jo, je neposlušná,“ dávám za pravdu Hance. Nakonec mi nezbejvá nic jiného, než slézt za ní. Eventuelně počkat, až ji přestane bavit ráchat se v potoce, ale moc nadějí, že by to mělo být ještě letos, si nedávám. Krucinál, podjely mi nohy a málem jsem tam zahučela celá. Nicméně, tenhle můj pokus zaujme Amy natolik, že se jde podívat, co to vyvádím a je odlovena. Vypadáme obě jako prasata.
„Jdeme domů,“ zavelím.
„A kdo ti hlídá tu tvou potvoru? Máš s ní jenom starosti, někomu jí prodej, dám ti tisícovku,“ přemlouvá mě babička, ale děda oponuje: „Vždyť je to takovej krásnej pejsek a milej.“
„Hlídá mi ji kamarádka.“
U vchodových dveří hledám klíče. V levé kapse nejsou, v pravé taky ne, že bych je dala do kalhot? Ne, tam taky nejsou. No, nazdar, kam jsem je dala? Že by mi vypadly cestou? „Nedá se nic dělat, jdeme to projít ještě jednou,“ vysvětluju. Stejně to bylo houby platný, jediný plus je, že ze psice už opadalo všechno bahno a je tudíž relativně čistá.
Do domu mě ve finále pouští sousedka. Sedím přede dveřmi do bytu, obličej zabořenej Amále v kožichu a usilovně přemýšlím , co dál. Hance se nedá dovolat, má vypnutej telefon. Musím sehnat zámečníka. Zazvoním na sousedy.
Večer si zalezu do pokoje s knížkou. Nechci už, aby mě cokoliv rušilo, vypnu si tedy telefon.
„Dobrý večer, promiňte, že vyrušuju, ale neznáte číslo na zámečníky, ztratila jsem klíče od kamarádky bytu.“
„Dobrý večer, nic se neděje, číslo někde tady mám, ale nemá ona někde, třeba v práci, náhradní klíče? Je to takhle večer drahý a je navíc víkend.“
„Nevím, spíš myslím, že ne, navíc se jí nemůžu dovolat, je u rodičů na Šumavě.“
Volám tedy na zámečnickou pohotovost.
„Byt otevřít samozřejmě můžeme, vy jste tam hlášená?“
„Nejsem, jenom tady kamarádce hlídám psa.“
„Tak to, bohužel, nepůjde, musíte si zavolat na policii, bez majitele nesmíme byt otevřít.“
Dobrá, volám na policii. Pes je naštěstí u sousedů, slíbili mi ho pohlídat. Na policii mě slušně posílají do háje, ale dávají mi číslo na jiného zámečníka. Alespoň něco.
V jedenáct večer si vzpomenu na Amulku, mám zavolat, nemám? Nakonec se rozhodnu nevolat, Julka je přece dospělá, zvládne to. Zaklapnu knížku a jdu spát.
S ním se nakonec domluvím, dveře bytu jsou otevřené, psice dostává nažrat a pak v minutě usne, asi je ze všeho unavená.
„Zámečník je ale hezkej chlap,“ prohlédnu si ho pořádně, teď už nevynervovaná. Platím pět a půl tisíce, bezpečnostní zámek je holt bezpečnostní zámek.
„Nechcete zůstat na skleničku? Zvu vás,“ nedá mi to a alespoň to zkouším.
„Klidně. Můžeme i dojet koupit něco na zub, v Tescu budou mít ještě otevřeno,“ přidá i svůj nápad.
Za slabou hodinku jsme zpátky, popíjíme a po druhé lahvince mě napadá, že jsem vlastně Hance ani nenapsala, že má nové zámky. Posílám jí několik esemesek z jeho telefonu, můj je definitivně vybitej.
Povinnost informovat splněna a je třeba věnovat se příjemnějším věcem, přece z toho nevyjdu naprázdno.
Budím se kolem osmé, jsem načasovaná od Amulky, touhle dobou chodí ven. Zkusím jim zavolat. Zapínám telefon, ale Julka ho má asi vypnutej, hodilo mě to do schránky. Zavolám později.
Píp, píp.
„Uzivatel uvedeny jako odesilatel teto zpravy se Vam pokousel 4x dovolat.“ Leknu se, je to Julky číslo, že by se něco stalo?
Píp, píp.
„Hani, ty me asi zabijes, ja vim, ze jsem krava a debil, Amyna mi utekla.“ A nic dalšího, krucinál, co se ksakru děje, co je s mým psem? Znova zkouším volat, znova ta přiblblá schránka.
Píp, píp.
„Hani, jsem krava a debil, ja to vim, vim, ze se zlobis, mas novy zamky u bytu.“ Do prdele, co to má znamenat, já tu krávu fakt asi zabiju. To nemůže rovnou napsat, co zase vyvedla?
Píp, píp.
„Hani, ja jsem fakt takova krava, ale ten zamecnik je fakt hezkej.“ Koho zajímá nějakej zámečník, já chci vědět, co je s mým psem a bytem.
Píp, píp.
„Hani, ja vim, ze se zlobis, jsem fakticky debil, mas moc hodny sousedy.“
„Koukej se ozvat a okamzite, v šest jsem v Praze, cekej na me“ posílám smsku pro změnu já Julce. Nic jiného mi totiž nezbejvá, má vypnutej telefon. Anebo se jí zase vybil, kačeně jedný blbý.
„ Kruci, kolik je hodin? Devět, to je akorát, vyvenčím trochu psa, opláchnu se a sjedu si k Janě pro nabíječku,“ plánuju si dnešní dopoledne.
„Hanka dorazí kolem šestý, to stihneme i pořádnou procházku, Amulko,“ seznamuju s nima i pesulku.
„Teď tady musíš být hodná až se vrátím, zavoláme spolu paničce.“
„Neviem byť sám…,“zvoní mi telefon. Skočím po něm, ale volá jenom Jana.
„Ahoj, jak se máš?“
„Ahoj, prosím tě, není u tebe ta koza Julka?“
„Ne, není, děje se něco?“
„Jo, posílá mi zmatené esemesky, prý ztratila psa, měnila zámky od bytu a kdo ví, co ještě? Můžeš se mi mrknout, jestli není na netu?“
„Hele, nevidím ji, ale pokusím se získat číslo na jednu její známou, jestli nejni u ní.“
„Díkes, když tak pak brnkni,jo.“
Do prčic, zase mi ujel autobus, no co, pro deset minut se nestřílí, že jo, však Amálka to o chvilku dýl doma sama vydrží.
Konečně jsem ve Strašnicích, teď hodim telefon na chvilku na nabíječku, zavolám Hance a pak vyrazím zpátky na Čerňák.
Odemykám a hned na mě z pokoje mluví Jana. Ani neřekne ahoj a už za sebe chrlí: „Co se zase děje? Shání tě Hanka jako zběsilá, prej se něco stalo se psem.“
„Dyť jsem jí posílala smsky,“ dotčeně namítám.
„Posílala, ale jaký, jdu jí zavolat, že ses objevila, byla na kolaps.“
Hlavou mi běží scénáře, pesula mrtvá nebo zaběhlá, byt vykradenej, prostě ve vytváření si katastrofických vizí jsem machr. Navíc Julka by se na netu visela jako prádlo, když tam není, znamená to, že není u mě doma.
„Neviem byť sám…,“zvoní mi telefon, zase volá Jana.
„Ahoj, máš to číslo?“
„Ahoj, ne, nemám, ale chceš mluvit s Julkou?“
„Dej mi ji k telefonu, nebo ji fakt zabiju. Co se, kurva, děje?“
„Nebudeš tomu věřit, co se stalo….,“ a po telefonu mi líčí celou historii včerejšího večera a noci.
„OK, v šest jsem tam, čekej na mě, nemám totiž klíče,“ poznamenám poněkud jízlivě a seknu s telefonem.
Bože můj, to je ale kopyto. Pán Bůh jí to oplatí na dětech, na množství i na kvalitě, třeba je bude mít s tím zámečníkem a Amule jim půjde za drůžičku…
