Snad jako každý chlap dostanu občas chuť na ,,normální“ pivo. Myslím tím na točené, ledové, podávané v těžkém půllitru a nelemtané z flašky. Protože nemám oblíbenou hospůdku, vlezu vždy do první která se mi postaví do cesty nebo upoutá vývěsním štítem. Hlavně do těchto míst chodím tak trochu relaxovat. Dám si jedno či dvě piva, přečtu v klidu noviny a zároveň sleduju cvrkot.
Hospoda zvolená pro dnešní den měla jako každá jiná svůj takzvaný ,,inventář“ Štamgasty kteří tam chodili pravidelně každý den a návštěvu jiné nálevny považovali za zradu sebe sama, pravidelně urazili svých ,,pár“ kousků a mazali po zavíračce domů. Přespolní hosty, co oběd zapijí malým pivem a už se tu nikdy neobjeví. Zároveň i bezdomovce, ochotné za hlt piva nebo pár drobných mincí pobavit ostatní. Jejich umění kolísalo od ubohého a bezduchého plácání až po mistrně vymyšlené předvádění. Jedním z těchto ,,klaunů" byla i Maruška. Kdysi krásná žena, což potvrdily fotky, které nechávala kolovat po lokále. Na požádání a za cigaretu vyprávěla zájemcům svůj životní příběh. Její manžel, třebaže komunista, aktivně se účastnil sametové revoluce, ihned podlehl vidině možnosti lehkého nabytí majetku a věnoval se podnikání prakticky ve všech oborech. Dopadl špatně jako spousta jiných. Zůstal bez financí. Navíc si ho vyhlédla kamarádka Pepka a na první pokus přijala do své milosrdné náruče. Maruška se zhroutila a nějaký čas léčila v nervovém sanatoriu. Když došly peníze, byla jakoby zázrakem uznána za zdravou, poslána zpět do světa před kterým se v blázinci ukrývala a ponechána svému osudu. Se vším tím jsem byl ,,povinně“ a ,,zadarmo" seznámen. Vždyť co je vlastně dnes pouhých dvacet korun. Jinak bych se jí totiž nezbavil.
Dopil jsem si svoje pivo, dočetl zprávy z bulváru, vyluštil intelektuálně náročnou křížovku, zaplatil a chystal se k odchodu. Zadržela mě ale ruka a hlas jednoho z místních vyznavačů ,,latrínového božstva“. Bylo mu sice špatně rozumět, pochopil jsem však že nemám odcházet. Blekotal něco o legraci. Doslova říkal: ,,Nechoď nikam, bude prdel“. Ukazoval směrem k Marušce a zároveň počítal zbytek peněz v peněžence. Maruška už stála uprostřed lokálu náležitě ,,připravena“. Chlapi na její povel ukázaly svoje šrajtofle a začali pokřikovat jeden přes druhého: ,,Maruškóóó zatancuj nám… Maruškóóó dej mi pusu… Maruškóóó nech mne sáhnout… Maruškóóó ukaž nám prsa…“ Žádosti se střídaly podle nálady a kvality objednaného moku. Za pivo taneček, za rum polibek, za vodku vilný dotyk opilcovy ruky na jejím těle. Když už pití nezvládala, brala jenom peníze, které ji hlídal ten nejšťastnější z osazenstva. Měl totiž za pomoc přislíben od Marušky striptýz. Jeho pivem omámená mysl se těšila na odměnu. Produkce byla přerušována pouze občasným odchodem Marušky na WC. Takhle prý vydržela řádit každý večer až do uzavření hospody. Fascinován výkonem, sledoval jsem její představení do úplného konce. Unavená Maruška potom sbalila vydělané peníze a za všeobecného potlesku obecenstva opustila hospodu. Striptýz v soukromí se samozřejmě nekonal, strážce peněz byl totiž dávno opilý na šrot a spal venku na chodníku. Vyšel jsem z lokálu jako poslední. Myslel jsem, že Maruška už bude pryč ale seděla na lavičce a kouřila. Zeptala se mě, jestli bych ji nedoprovodil domů. Když říkala ,,domů“ nějak podivně se pousmála. Položil jsem ji otázku: ,,Proč tohle všechno děláš? Co tvoje lidská důstojnost?“ Maruška se zastavila, otočila ke mně a se slzami v očích tiše pronesla: ,, Moje lidská důstojnost?… No jo… Tak tu jsem chlapče prodala někdy před pěti lety za večeři a panáka rumu zrovna v této hospodě". Chvilku mlčela a koukala na zem. Potom típla cigáro a dodala: ,,Ale co, čert vem důstojnost. Hlavně když to sype a přežiju do dalšího dne". Spokojeně poplácala kapsu plnou mincí a vydala se klátivým krokem opilce směrem k ubytovně Armády spásy, připravena prožít jednu z nocí svého ,,šťastného" života...
|