"Píši, abych řešil své problémy, mezilidské vztahy a abych člověka potěšil, ale abych s ním vedl i dialog."řekl publicista, básník, kolážista a husitský kněz v jedné osobě - Erwin Kukuczka.


Nebude novinou, pokud uvedeme, že se každoročně u faráře Erwina Kukuczky hraje bytové divadlo s představeními pražského divadla Orfeus, v němž kdysi sám působil a jehož principálem je Radim Vašinka. Minulý rok jsem divadlo na faře navštívila a zhlédla výkon právě Radima Vašinky, jenž četl úryvky z tvorby absurdního autora Jana Moštěka. Tím jsem se poprvé setkala s Erwinem Kukuczkou, byla jsem nadšena jeho způsobem komunikace, ochotou a širokým rozhledem po světě literatury a filozofie, což mne zajímalo. Básníka Kukuczku bych vám nyní přála poznat, jeho humor i moudrost. Posuďte sami, zda byste chtěli vést dialog o daném problému a podělit se vzájemně o životní názory.

" ... je básníkem s demlovsky upřímným pohledem na život z úhlu, jakého se odváží málokdo..." ( Český zápas) Souhlasíte s tímto přirovnáním?

Není poprvé, kdy jsem přirovnáván k Demlovi. Některé básně jsem napsal v době, kdy jsem vůbec netušil, že se stanu knězem. Jde tu o upřímnost v díle. U Demla tomu bylo tak, že některé pasáže v jeho pracích se neslučovaly s názory církve, proto měl s ní problémy. Jde o ryzost názorů.


Vaše díla vydaná převážně ve Vašem vlastním nakladatelství Louč jsou typická právě svou demlovskou otevřeností. Jak k tomu přistupuje veřejnost? Uveďme třeba Z mého kalicha 1 - Tatínek či Čas, jako vítězství.

Kdysi v Hostinném jsem půjčil jedné učené osobě knihu Z mého kalicha, v níž popisuji své zážitky z dětství i jinošská léta. Když mi ji vracel, tak mi řekl: "Pane faráři, já bych na sebe takové věci neprozrazoval." I v Čase, jako vítězství popisuji vše, co mne zaujalo, kladné i záporné události, jež se mi přihodily. Zkrátka, ne každý farář by takto psal, nechtěl by ukazovat své "hříchy mládí". Nyní je bohužel móda šokovat, říkají se až příliš intimní věci, které by měly zůstat jen ve vás samotném. Já však píši tak jak píši proto, abych řešil své problémy, mezilidské vztahy a abych člověka potěšil, ale abych s ním vedl i dialog.


Jaké knihy a autory vyhledáváte, jakou cestou se k jejich doporučení dostáváte?

Vyhledávám kvalitní, dobře napsanou literaturu. Zajímavý je pohled nynější společnosti na obsáhlé knihy, nečtou se, a tak se zkracují a dělá se z nich jen úzký výběr, takže vyjdou čtyři romány v jednom svazku, aby se ušetřil čas. Přesto je potřeba číst knihy ve své původní obsažnosti, poněvadž autor tomu tak chtěl, rozvíjel děj, popisoval charakter osoby a cítil, že to tak asi musí být. Vzpomeňme na Balzaca. Já jsem měl štěstí na kamarády i učitele, kteří mi dobře poradili. Stačí, aby vás postrčili, a Vy se pak stanete soběstačná, sama poté předáváte názory na knihu dál. Tím vším se vám tříbí literární a čtenářský vkus vůbec.


Jaký máte vztah k ruské literatuře?

Ruskou literaturu mám odjakživa rád, protože tu nelze nemít rád, jelikož ruská literatura jde do duše. Domnívám se, že právě tato literatura je základem té moderní. Kdokoliv ze spisovatelů by vám řekl, že začínal u ruských autorů.


A co polská literatura a Vaše překlady?

S polskou literární tvorbou jsem se seznámil úplně náhodou. Jednou mi Egon Bondy, ještě v Hostinném, přinesl básně "Zpěvy Mariiny" od polského autora Romana Brandstaettera s tím, abych si to přečetl a případně to také přeložil pro samizdat. Brandstaetter mne zaujal blízkostí svého námětu, jde o křesťanskou poezii katolického autora, a já jsem to přeložil. Typický příklad ekumeny v praxi, kdy husita překládá katolíka.


Byl byste ochoten vyprávět o 80. letech?

Nyní se o této době píše buď mnoho, nebo nic. Někteří lidé se tváří, jako by se před deseti lety nic nedělo a nestalo. Tehdy jsem žil naplno po stránce kulturní, byl jsem již farářem.


Ve správě Státní bezpečnosti Hradec Králové je napsáno, že jste udržoval řadu styků s představiteli čsl. opozice "Druhá kultura", HIPPIES a signatáři Charty 77. Byl jste za to stíhán, byli na Vás nasazeni čtyři lidé, víte, kdo to byli?

K tomu je těžko něco říkat. Kdo nešel se Stranou, šel proti nim. Všechna čtyři jména jsem dešifroval, všichni byli mými přáteli. Je to skutečně hrozný pocit, když se to dozvíte. Nechci to říkat ani své ženě, trápit ji tím, poněvadž to jsou i její přátelé a se dvěma z nich se v Praze potkávám i dnes.


Tuší vůbec, že o nich víte?

Ne, nevědí, že jsem si v Pardubicích všechny výpisy vyhledal a prostudoval. Já jen jednou napíšu do Českého zápasu, novin naší Církve československé husitské, že jsem tam byl...


Váš život je velice bohatý...

Teď už to není ono ( ... smích)

Máte kapitolu, kterou byste v životě nechtěl mít?

Každý, kdo na sebe nahlíží objektivně, takovou má, prožije si sladké i trpké, příjemné i odporné. Zde je opět ta hranice, co člověk může o sobě zveřejnit.


Jak cítíte hrdost k českému národu, co děláte pro to, aby každý Čech byl hrdý, že je Čechem?

Jsem Čech, cítím se jako Čech, chodil jsem do českých škol! Vlastenectví je pro některé lidi samo o sobě zprofanované, přesto si myslím, že jestli chceme, aby se u nás dělo něco dobrého, je třeba nelhát, nekrást, dělat všechno pro to, aby si nás Čechů v zahraničí vážili. Vlastenectví je o tom, abych se slušně choval ke svým přátelům, rodině, dělal dobře svou práci.


Koho z Čechů byste vyzdvihl, kdo pro naši zemi podle Vás něco důležitého udělal?

Jan Hus zemřel za pravdu. Jan Amos Komenský, Učitel národů. Můžeme být hrdí na to, že taková maličká země, jakou jsme my, dala světu spoustu kvalitních lidí. Těší mne ale i výhry našich sportovců. Reprezentují nás hlavně Václav Havel, Josef Škvorecký, Jaroslav Seifert. Je tu řada lidí, jež nás ve světě zastupují, o některých ani nevíme. Nejhorší však je, že někteří z nás je ani nechtějí poznat.


Co byste poradil mladým lidem do života?

Aby na sebe byli víc přísnější, protože mnozí mladí lidé mají vše jednodušší. Je třeba více ušlechtilejších zájmů, které by je formovaly, třeba knihy, film, divadlo, sport.


Jaký chcete, aby byl zítřejší den?

Takový den, abych byl se sebou spokojen, měl za sebou kousek smysluplné práce. Alespoň přibitý hřebíček, něco, co má smysl, nemusí to být hned báseň světového významu. Stačí jít na nákup.


Vaše pium desiderium, zbožné přání?

Občas uvádím příběh, kdy profesor na Právnické fakultě začal první hodinu v novém školním roce tím, že studentům přečetl Desatero, a pak říkal: "Vážení budoucí kolegové a kolegyně, toto kdyby lidé dodržovali, tak my právníci jsme bez práce." Přál bych si, aby právníci byli bez práce.