|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Osm malířů velkého formátu Autor: Mašoun (Občasný) - publikováno 7.11.2005 (14:12:38)
|
| |
Spojitost v minulosti
Ve Špálově galerii na Praze 1 došlo k určitému propojení osmi českých malířů velkého formátu. Na první pohled nesourodá kompozice přesto má svůj chvějící se středobod, který nazančil též kurátor výstavy Prof. Phdr. František Dvořák. Jedná se o jakési hledání kořenů umění, jeho pozadí a odkazu. Těchto osm umělců (Anderle, Lamr, Liesler, Chabera, Pešicová, Souček, Jirků, Waageová) v určitém smyslu spojilo své odlišné vidění světa. Každý svým osobitým pátráním v minulosti.
Jiří Anderle představuje svět iluzorní, kde étericky žijí dávno mrtví lidé. Bdí tu jejich stíny, z plných kontur přecházejí a transformují se do obrysových partií a končí částmi těla vyvedenými pouze graficky. A grafika je mimo jiné výtvarníkovou předností a doménou. Zobrazovaní lidé jsou svému předobrazu na přiložených fotografiích tolik podobní. Jen jejich oči jsou jiné a torza těl jsou podrápaná, pošramocená a pokroucená latentním utrpením, kterého se jim zřejmě dostalo v životě. Tedy v jejich minulosti. A tyto metály minulosti se blyští na jejich hrudích jako neony a vyzařují tak skryté předpoklady podivné světské slávy. Neony rovněž planou u Aleše Lamra a jeho pitoreskních mříží a spojitých, přerývaných trubiček, z nichž téměř sálá pop-artová kultura dřívějška. Avšak temné nachy a odstíny ji brzdí a ověnčují ideou nepoznané příčiny. A co spojuje Borise Jirků s ostatními? Snad další závan minulosti v podobě poloboha, obrovského brouka, nesouměrného a nehmotného ducha. Šamanského, přitažlivě divošského a rituálního rockera Jimiho Hendrixe a jeho posmrtného strnulého kacířského sóla, doprovázející jeho cestu na nebesa. Ukázky Milana Chabery souvisí s minulostí jaksi ve vlivu genia loci kubismu a abstrakce, stále šokujících, ale dnes vlastně už zastaralých směrů. Jeho postavy jsou uspořádány z barev jaksi chladných, nevzrušivých a bez vášně. Nadšení prozrazují jen načrtnuté rysy obličejů a těl, splývajících v jedno s nábytkem a okolím. Dav se táhne, hledá Východisko a je cítit krev, která nakonec vždy slije všechny barvy.
Bohunka Waageová a její „neonoví“, bachratí Andělé Země a jejich rozprostřené kudrliny ukazují určité romantické „fantasy“. Jsou jako vzpínající se dým, převalující se sám přes sebe, a pak klidně, těžce oddychující, po téměř smrtelné křeči. Taktéž Brána, krabatící své mocné paže v divoké, nepolapitelné květy. A co Jiří Leisler a minulost v jeho podání? Snad je přítomna v závanech teplého surrealismu či v „tekoucích“ krajinách jiného vesmíru. V krajinách žen, touhy, vášně, krve, odcizení, strachu a drobných kreatur uvnitř. V krajinách výsostně podvědomých, ale znova otvírajících své náruče a těla. Jaroslava Pešicová zase exponuje panoptikum malých Velkých překvapení a archetypálních výjevů závisti, studu, podivného božství a dlouhých šarlatových nocí.
Snad jen expozice Jana Součka je zdánlivým výdechem přítomnosti. Ale nádech nepochybně proběhl v panorámatu minulosti. Dnes stávající zašlá sláva minulého je kulisou ve světě a hře přítomného, kde na smetišti moci stojí předobrazy katedrál a bizarní kreatury kopou tunely a staví dálnice. Jiří Souček zaznamenává zrezlou poušť, babylónskou věž pnoucí se z rozlité sklenice vína na temně hnědém podloží měsíční krajiny, uhelného spadu a všudypřítomného symbolu. Tam obrazem pokušení jsou pekelní a hlavounští ďáblové nebo pojízdné televize, uzavírající člověka v hermetickém světě černé a bílé, ve světě bezbarvé rezignace.
|
|
|