Návětrný quichotista
Krajina se zavlhle s nebem tiše páří,
smogové mraky ospale visí
na bliznách podzimních očí
nevěrně roztoužených žen v zaoltáří,
točí se v konvici voda na kafe
a koketně se poodtočí i na černý čaj,
/ drobné prstíky čínských panenek
trhají ho bez vzrušení do svých porcelánových klínů… /.
Není čas na nic, na lásku,
na snídani na vidličku ,
na otočenou rundu Rumu nebo Ferneta
v průjezdu u nonstopu
„U pana Noneta“.
Fregata letí mimoňovitě,
vlní hry na pravdu,
na hru v kostky a na sebejistý kochavý zmar.
Rád podlehnu,
dívám se ti do očí
a i kamsi za ně,
jsi marnivá víla,
příliš krásný dar.
Proplouvám do myšlenek nad obočí,
nestačím však na ně…
/ prokleté sousloví „má dáti,dal“ /.
A tak v dolní úvrati léta vytahuju
kalamajku opelichaného kožeší a putuji,
/ lemován Spanilou jízdou /,
do návrší se šipkou rozcestníku v
Netykavý kraj.
Maně tuším, ale aspoň trochu,že
jsem připraven,-
uchystán a sbalen
kreativně žvatlat i vyrazit,
/ ke smrti,či k tanečnímu kroku? /,
kdo to má sakra vycítit,
mám totiž už poměrně dost let,
a taky sáně s koňkou k překotnému úprku
do poslední stanice Dolního Újezdu,
je na znamení a zve
ke sletu Démonů,
k pokoře
a haně.
Carpe Diem!šviháku
Do černého se halí nekrolog,
ale i nevěsta…Tak zavři sebe,
zavři oči, nedívej se na ně…
Odpros putnou uhlí čerty
a vyšvihni se do,
pravděpodobně
velice nutného, nebe.
|