kulička
Pánbů neměl co dělat, a tak ze sebe udělal kuličku.
Kulička se vesele koulela v prázdným prostoru sem a tam, dováděla a
řádila. Jenže brzy ji to samotnou přestalo bavit. Chtěla se od něčeho odrazit
anebo taky do něčeho zapadnout nebo se za něčím kutálet nebo taky před něčím.
Jenže to nešlo, byla jenom jedna. Jenže pánbů je pánbů a ten přece může úplně
všecičko, a tak se coby kulička rozdělil na dvě kuličky. Ty kuličky byly úplně
stejný, každá z nich byla pánbů stejně jako ta druhá. Jenže teď už byly
dvě, a tak mohly dovádět daleko víc, než když byla jen ta jedna samojediná.
Kutálely se spolu, za sebou, honily se, narážely do sebe a odrážely se od sebe
a dělaly psí kusy. Taky se občas na chvilku spojily zpátky v jednu
kuličku, to bylo ze všeho to úplně nejbáječnější. Vždycky se k sobě pomalu
přiblížily, pak se jen tak zlehýnka dotkly a hned na to jedna vnikla do té
druhé a zase byla jen jedna. A příště to udělaly zase obráceně, i když… Nebylo
to jedno? Obě byly stejné, v ničem se nelišily, obě byly pánbů, vlastně se
dá říci, že pánbů existoval tu jako jedna kulička, tu jako dvě kuličky, tu jako
kulička, která vnikala do druhý, jindy zase jako kulička, do který vnikala ta
druhá. A tak to šlo pořád dokola. Vždycky, když Pánbů neměl co dělat, udělal ze
sebe kuličku nebo dvě kuličky. Až jednou se stalo cosi podivnýho. Obě kuličky
spolu zase řádily, když tu do sebe narazily mnohem větší silou než kdy jindy a
odrazily se od sebe strašně daleko. Nejdříve bylo oběma smutno, vzpomínaly na
to, jak spolu řádily, jenže jak šel čas, stesk vystřídalo zapomnění. A tak obě
kuličky na sebe zapomněly. Vesele se koulely každá ve svým vesmíru a občas se
rozdělily na dvě, aby to bylo veselejší, až jednou se od sebe odrazily tak
silně…