Vlci se nesmějí
Jsem prý blázen, smích budu šířit,
mně vyčítají, že nemám úcty,
že na vlastním pohřbu prý,
budu nad rakví vtipem hýřit.
Vidím svět v barvách jen,
nepláču, mám být vinen?
Bídu ani nemoc neznám,
vody i jídla dost mám,
nevím co je hlad a nouze,
tak vesel jsem a budu dlouze.
Však kdesi smutně vlci vyjí,
hladem siná jejich tvář,
rýži shrábli klubka zmijí,
z atomů je dusí zář.
V prázdných pouštích bez lidí,
ve státech jen na papíře,
kde vlci spásu nesklidí,
krví pnou se ke své víře,
hyeny, jimž nesmrdí,
peklo. A vlci lidi nevidí,
mají se smát a být veselí?
Každou noc, co střídá den,
sbíhají se ze všech řad,
hejna vran a smečky hyen
a vlci v černých zemích hynou,
už jim vzali i ten hlad.
Ve žlutých horách, lži jen káží
vlci chtějí psát, drak je stráží,
vlci chtějí snít, sny jim tají,
vlčí životy, hyeny neznají.
Vlci se smějí, nesmí však,
a když pláčou, trestá je drak,
prchají vlci z přetěsné tvrze
by veselí byli a smáli se dlouze.
Vesel buď a směj se dlouze,
snažil jsem se vždycky klást,
však jestli tohle nebyl žvást,
teď se musím sebe ptát,
jak se dneska můžem smát…
|