|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Zas shůry déšť
a nebes slzy kanuly na ruce sepjaté
a v dáli hrom,
blesk sezval duše hlínou zaváté.
Krok míjel krok
a zástup matných očí kráčel vstříc.
A uvnitř pláč,
však zvenčí lhostejnost, už léta pranic víc.
Ve střeše smích,
jím paže umrlcova vkrádá se Ti v sen
a prázdný hrob,
nač vzpírat se, vždyť zbývá pár už kroků jen.
Tak vezmi pléd,
Ti přináší jej sličná panna hlubin.
Na rukou krev.
Což, rudý je plášť všech života vin.
Kápi přes oči.
Ach, jak přenádherným krajům vládne mocná paní!
V hrdle křik,
co každým krokem ozývá se za ní.
Květy růží,
bez vody, však nepovadnou více.
Ruka věčnosti
jim něžně hladí rozpálené líce.
"Už mne pusť!
Tvá pohostinnost nezná mezí?
Pěkný ráj,
však kde tu nenávist či láska vězí?"
"Věčnost kol,
ni nenávist, ni láska, toť věcí zemských bytí.
V říši mé
už nesetkáš se s nimi, není zbytí."
"Pak vrať mne zpět!
Tvá moc přec neseznává hmotných hranic,
hradeb, zdí,
zde život popírá svůj chod, nestojí za nic."
"Není cesty.
Kol samé suché trny kdys snad živých hvězd,
nebe odchází
a vládne SMRT, tak jest."
|
|
|