Ano nejde to ani jinak nazvat. Úsměv se změnil v řehot. Není to již takové tiché, potutelné usmívání. Najednou přišel hlas a ten začal dělat He, HE, HEEEEE a celá tvář, celé tělíčko se začalo otřásat v jeho rytmu.
Jestliže jste měli někdy možnost slyšet šumění oceánu před bouří, či volání delfína prohánějícího se po jeho hladině, tak si dokážete představit, jaké to bylo, když se Amálka začala řehtat poprvé. Bylo to v naší velké postýlce, kde jsme zrovna měli hodinu létání. ANO, Amálka se musí naučit vše včas, tak aby byla připravená na vše co jí čeká. Představte si že jí bude chtít v budoucnu někdo nutit představu, že lidé nelétají. Jen se usměje, roztáhne ruce a vzlétne až k oblakům, až ke hvězdám, tam udělá přemet, kotoul a kotrmelec a bez jediného slova se snese zpět.
Tak právě při hodině létání, kdy se Amálka učí ovládat správně ručičky a držet hlavičku, se tento pramen života ozval. Bylo to jak náhlé vytrysknutí gejzíru uprostřed pouště. Luminka která cvičila před Amálkou, byla tak překvapena, že na chvíli úplně zapomněla cvičit. Při druhém zasmání, které bylo zase o kousíček delší vytryskly jí i mně slzy štěstí. Amálka se řehtala a my dva truhlíci jsme plakali, byl to obraz dokonalého štěstí.
Od té doby jsme smích slýchali čím dál častěji a smíchem je zaplňován čím dál větší úsek našeho vzájemného rodinného soužití. Amálka se směje když ji nosíme v pytlíčku na bříšku, když hajá na zádíčkách, když si povídá s Furbíkem SUMO, když tancujeme, zpíváme a samozřejmě i létáme.
|