|
Dusno až k zalknutí, výstřel hořícího šípu z kuše nabité jakoby z rozmaru ničivou silou, spaluje okolní bytosti a teď právě zasahuje terč, cíl, červená líčka snědé panny.
Její dech, tápající po chladném vzduchu, se krátí a nese stopy námahy, zdolávající kapkami potu nekonečné nadvládí ohně a plamene. Kdysi bílé, z hedvábí utkané, dnes špínou potřísněné šaty se spolu se vzdechy plazí po statném těle dívky a jsou jediným pojítkem mezi ní a nekonečným, obnaženým prostorem. Není stínu, není místa, jež by podrželo chlad, není lavice, nerozpálené panovníkem mučivé síly, Sluncem.
Zbývá už jen jediné: okusit hloubku zapomenuté studny, jež už nestojí v poušti samotné, je však až na samém pokraji lidského světa. Cesta tam se nevyrovná ani nevýslovné potřebě uniknout žáru, protože je cestou úplného zániku. Cesta tam je jen pramínkem věčného hledání lidské duše.
|
|
|