Jaro ve strojovnách; jak něžně (V/2005)
Srnám,
jež hryzaly do tenkých kmínků,
natáhl pružinu v bězích
hrom.
Nad hlavou zahřměla strojová ocel – –
vyletěl holub:
zdál se být šrapnelem nastalé bouřky,
padaly vody a chutnaly po kovu;
v azalkách zaskřípěl rez,
když duben vyvlékal vynález barev.
____
budou šlahouny malin:
ostnaté dráty,
co vytmelí sladký plod z kapiček krve –
poznáš to v poplaších vlaštovek,
až měkce zalehnou do uší
– – a půjdeš křičet na jablka,
že vymýšlejí křivý strom,
něžně.
Léto ve strojovnách (VII/2003)
Z beztvaré tmy jsi vytesal tvar běžce
a zavřel ho pod příkrov jazyka.
Pak čenichání, vlhká srst; ocelové nebe
osmělilo psy – svlékali boudy.
Nastalé vytí stahovalo svahy roklí,
v jeho táhlosti bylo něco z kladek – –
cíle se děly blíž.
A zrychloval se dech.
A začly padat pěsti.
Ve vzniklých mokřinách pak zvolna rostl
kořínek tvému strachu:
setrvačnost šera,
zaťatá přesnost při svlékání kůže z hada;
hlavy v řadách lícované
a naražené na kůl těla.
Otče! jak bys mohl hýbat, Ty, tak přesně seřízený,
a nebýt při tom strojem?
Podzim ve strojovnách; psí čas (IX-X/2005)
I
Jako by podzim v motorech spaloval poprchání; když zkoušel zážeh v krvavých hlasivkách vlčáka – –
tehdy přišli jsme, a byli tři;
dýchali jsme? vítr trhal povětří do cárů zvlhlého filcu, a ten dusil – –
ale dýchali jsme – na rtech nám praskala borová kůra, vlasy se měnily v zápalné šňůry strachů odejít uctívat svobodu do polí, kde v remízkách povětří zpřetrhá poutka tvých listů,
a jako bys rozpouštěl ostrovy, Otče.
II
Složené oči ostružin v mezerách mezi plaňkami pily tmy oblé a studené jako zvon Chcípáček za všechny padlé listonoše;
a za plotem cvičiště vlčáci, seřízení tak spolehlivě, až zdálo se,
že strach stačí oslovit jménem, zavelet Stopa a Hledej!
Zima ve strojovnách (epilog) (X/2005)
Napřáhnu lopatky víček,
odstraním závěje zbylého spánku,
svět se mi otevře a sníh bude mázdra
slepnoucím očím;
a znovu můj hlas
nebude výplní stejného jazyka – –
Otče, pro jeden obraz
jsi olistil světla lamp křidýlky mušek,
jen abys zapálil nákresy léta,
a byl podzim,
než odešel poslední nájemník stínu
česače jablek;
a potom sněžno:
města jsi proměnil v krasy
– – na mě teď ve sklárnách padají stropy,
do rybí polévky práší se omítka.
Ale nebyl jsi inženýr,
co vymýšlel každé z mých těl;
ne, to já,
to má paměť lomená natřikrát
vzývala bohyni:
Čtvrtodenní
Zimnici. |