Chyba lávky

„Tak a co budeš teď dělat?“ Jitka, láska moje. Trošičku naivní, ale tak roztomilá. Kdyby ona jen jednou jedinkrát, třebas jenom koutkem očka, zahlídla, co k ní opravdu cítím.

„Nu, nevím, nevím. Přemýšlel jsem o nějakém řešení. Nakonec jsem se rozhodoval mezi lanem a tátovou bouchačkou.“ Usmál jsem se a popotáhl do sebe trochu dýmu.

Jitka se rozesmál, tím svých křepčivým, ale přesto miloučkým hlasem. „Nech toho prosím tě! Tys byl dycky strašnej vtipálek. Ale teď vážně, co s tím uděláš?“ Pokrčil jsem rameny a típl cigáro.

„Uvidíme, uvidíme.“

„Dobře, drž se,“ usmála se a pohladila mě po rameni. Čistě přátelsky samozřejmě. „Ahojky zejtra.“

„Hm.“ Hm, hm, mohl jsem říct to samé. Ale nechtěl jsem jí lhát.

Školní tašku jsem položil na stůl v kuchyni. Mělo to v sobě doušek... čeho? Symboliky? Jo, asi jo. Takový velikánský, symbolický vytržení z monotónnosti, když si dnes nebudu muset klestit cestu bažinou učení. Monotónnost, smůla, moje blbost, základní jmenovatelé rovnice mýho života. Takoví ti hodní strejdové, kteří mi dláždili cestu rovnou pěkně do prdele. Ale je super to vědět. Je skvělý si to uvědomit. Vešel jsem do pokoje, bez rozhlížení, bez zastavení. Na nostalgický brek a okoukávání těch deset let nezměněnejch plakátů, co vystýlaly moje vězení, jsem neměl kdy. Můj dnešní úkol, rozhodně můj dnešní jediný a poslední úkol, si vyžádal veškerou pozornost, všechnu koncentraci. Sehnul jsem se pod postel a jako robot, jako automat, vytáhl zpoza krabice s mikroskopem dlouhé tlusté lano, na to hned odešel zase z pokoje. A dál, dál, rovnou do koupelny. Měl jsem všechno dobře proplánované, rozvržené a přichystané. Přeci jenom, na přemýšlení o tom, jsem měl asi posledních devět let, takže jsem mohl dotáhnout věci do podrobností.

Je moc dobré, brát umírání s humorem. Dodá vám to takový potřebný elán, s kterým přeskočíte tu pomyslnou propast. Bral jsem to prostě optimisticky, co může přijít horšího, než to, co jsem prožíval dodnes? Já byl vždycky optimista, až do dnešních, posledních chvil. A bylo to jako pochodovat s kolíkem vraženým v prdeli. Optimista je prostě člověk, který se na všem snaží vidět to lepší. Když jde optimista po ulici a uvidí hovno, sehne se a představí si, jaký to asi byl pěkný šlehačkoví dortík, s čokoládkami po obvodu, a šťavnatou třešničkou na vrchu. Zato pesimista, jó ten když uvidí to samé hovno, uzří to, jak jej do dvou dní budou požírat červi a mouchy do něj klást svoje vajíčka a do týdne zmizí, jakoby žádné hovno ani nebylo. A k čemu to vede? No optimista bude zkoumat každý další hovno v ulici, ale pesimista se nad ty sračky dokáže povznést. Když jsem si uvědomil tento prostý fakt, lano, stolička a masivní roura v koupelně byly jedinou možnou volbou.

Pevně jsem na dva uzle uvázal lano kolem roury a trhnutím vyzkoušel. Otočil se na stoličce a ta pod mou vahou zapraštěla, no ale těch pár chvilek ještě vydrží, ne? Už včera zhotovenou smyčku jsem si zatím volně položil na krk. Čas na rekapitulaci? Takové to shrnutí, proč, jak, a k čemu to? V tomhle celkovém shrnutí jsem přeci jenom žil už krapet dlouho, než abych se v něm nějak zvlášť dál čvachtal. Proto ani žádný dopísek, žádné rozloučení. Myslím, že matka dobře pochopí, co se stalo, až mě tu uvidí viset. Raní jí to? Bez pochyb. Nejen to, ale přímo zničí. Ale já už tu nebudu a tím pádem to nebude ani moje věc. Kruté. Život už je takový. Každý se musí se svými problémy vypořádat sám, bez zásahů ostatních, sám, protože jen tak to může překlenout, sám, protože jen on může zvolit to vhodné řešení. Jako je třeba stolička, lano a masivní trubka v koupelně.

Smrt, ponížení, zhnusení se sobě samému, opovržení, vyčlenění, mohl bych takhle mlít snad do nekonečna. Nebo do té doby, než by se mi podlomil nohy, tedy do smrti. Prostě tyto všechna slovíčka zasáhla do mého života, proděravěla mi tělo kulkou, vypálila mi cejch do prsou. A proto... A proto co? Proto se nyní zabiju, jistě.

Je až paradoxní, že dnes jsem měl strach ze tří věcí. Že si to rozmyslím, že budu umírat pomalu, a že na chodbě potkám zase jednoho z těch trotlů, kteří mi s gustem sobě vlastním připomenou, co jsem zač. Jaký čurák, jaký šprt, jaká socka, jaký vymrdanec, úchyl, zmetek, sráč, krypl.... a bla a bla a ještě jednou tak. Což jen nyní pro mě docela úsměvné, bát se postavení se pravdě, když hodlám stanout na pravdě boží a tak. Tyhle tři věci... ale co je to nyní? Co cítím? Z čeho plyne ten strach? Ne jen taková ta trapná tréma, nebo svíravé nutkání z ordinace zubaře. Ale pravý, syrový strach, ten plíživý, ten co stiskne žaludek a nechce pustit, co nutí zvracet a krčit se v rohu. Jistě, ten strach z neznáma. Ze smrti, ať si je nejspíš blažená, jak chce. A to v konečném výsledku vede k jediné myšlence. Co když zítřek už bude lepší? Co když třeba ne ten, ale už příští týden? Možná když chvíli počkám, tak příští rok se všechno obrátí.... Neeeeee! Tohle už ne, zas můj optimismus. Dohořívající víra v sebe sama, která už ne kolena podlomená, ale odseknutá a pahýly opálené. Víra v ty druhé, že se slitují, že mě pochopí, víra v úsměv, který na mě jednou Jitka vrhne. Copak, copak chtěl bych plakat? Bé, bé, bé, to bych teď rád? Ne. To ne. Jen slízt z tý posraný židle a odvázat to debilní lano a ukončit tuhle intergalaktickou píčovinu dřív, než se matka vrátí domů a vyděsí se.  

Skřípění židle, dlouhé a vydatnější. Nu a hups, jedna z noh židle se podlomí a já se klátím k zemi, pravou rukou chytám smyčku dřív, než se mi utáhne kolem krku.

Komické. Opravdu, kdyby mi to škubnutí a šok nevyrazily všechen vzduch z plic, smál bych se. Ale takto jen visím, oči vyvalené, jednu ruku volně plápolající, a nohy se kývají tak dvacet čísel nad podlahou. To, že si to rozmyslím a pomalá smrt. Mé děsy. Když to takhle vezmu, tohle je opravdu posraný den. Bolest, zdrcující, jak mi ničí hrtan a jak se lano zařezává do kůže, až se pomalu vlhčí krví. Škubnu sebou v křeči a bolest se zvětší. Volnou rukou zachytím lano těsně nad hlavou a povytáhnu se. Bolest jen o málo menší, ale já můžu zasípat po dechu, ale ten se mi vhání do plic jako přes igelitový pytlík s jednou malou dírkou. Zkouším se ještě povytáhnout, ale svaly, které je až drzé tím slovem nazývat, mou váhu neunesou. Druhou ruku použít nemůžu, protože je uvězněná mezi lanem a mým krkem. Smrt je vlastně v konečném výsledku docela uklidňující, ale... ne. Vpravdě řečeno nikdy nemáte takovou vůli žít, jako když si rozmyslíte svou sebevraždu. Dávám do toho všechno, mrazivý pot mi olizuje slizce záda, žíly na ruce se napínají k prasknutí. Vydávám ze sebe chorál rdousivých skřeků, dech mi drhne kdesi v půli krku. Ještě kousíček, jen malý, jen titěrný, abych uvolnil sílu lana a vyprostil svou pravici. Pak jen, jen vyšplhat, jenom províst ten gymnastický výkon o svůj život. Pot, pot cítím jeho pach, chuť, dotek. Levá ruka se sveze po laně a já padám do propasti...

V prstech pravice mi škublo. To jak se zlomily v kloubech, když jsem se vrátil na své místečko dvacet nad zemí. Jazykem si olizuji bradu, vnímám, jak mě dva dni neholené vousy do něj škrabou. Koupelna, zdaleka ne bílá, spíš vždy zaprášená a zažloutlá, se noří do mlhy. Do vln mlhy. Jejích plamenů. Bažiny, celé bažiny neprostupné mlhy. Ve dveřích cvaknou klíče. Zvuky jsou tak vzdálené, tak nejasné. Matka si mluví pro sebe, no jako vždycky od doby, co otec zemřel. Já se hold neuvolil k tomu, povídat si s ní moc často, sama sobě se stala dobrou alternativou. Vidí tašku na kuchyňském stole a cosi lamentuje. Co teď, dá si něco ke svačině, pustí si bednu a zkoukne nějakou přitroublou telenovelu, zatímco se její synek v koupelně udusí? Ale ona snad... snad jde sem, snad se jde opláchnout, nebo si odskočit po kavču, co si dala v práci. Ale ono už je pozdě. Mlha se mění v bílou tmu a ta zas v černou. Je pozdě, konec? Nebo ne? Nebo se všechno v dobrý obrátí a ona mě zachrání? Ty zkurvenej optimisto. Svět je pesimistickej a tys musel umřít, abys to poznal.