|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Jak
jsem se stal nájemným vrahem
Hned na úvod by se jistě slušelo zdůraznit, že jsem v životě
žádného člověka nezabil a nehodlám tuto skutečnost měnit (chci, aby
nedošlo k dalším nedorozuměním). Přesto platím v celém podsvětí za
největší žijící legendu mezi nájemnými vrahy. Vydobyl jsem si úctu a
obdiv nejenom u všech zabijáckých es (jakými bezesporu jsou např.
ukecaný Jack Rozpravovač nebo šílený úleťák a spartakiádní vrah
Sokol), ale i hlava většiny dosud existujících gangů, Ali Kapoune mi
zobe z ruky.
Má mě v oblibě i v adresáři. Čas od času riskuje svůj život tím, že
mě pozve na oběd. Chce si tím udržet moji přízeň.
Abych pravdu řekl, vůbec nejsem takový „bouchač“, jak
by se mohlo zdát.
Vyzáblá
postava, menší vzrůst, tichý bojácný hlásek, třes v rukou, prořídlé
vlasy. Absolutní loser, dalo by se bez ostychu vyčíst z popisu. Na
neznalost onoho známého rčení „Nesuď knihu podle obalu“,
však doplatilo nemálo zabijáků a gangů. Jistě vás teď zajímá, v čem
spočívá můj úspěch.
Odpověď je jednodušší, než by kdokoliv z
vás čekal. Nachází se na opačné straně pomyslné mince. Můj úspěch je
založen na absolutním neúspěchu.
Jsem totiž 100%-ní smolař.
Otce ani matku jsem nikdy
nepoznal. Matka zemřela při porodu. Prý bývala prostitutkou, čímž
jakákoliv naděje na nalezení otce mizí v nekonečném zástupu
hospodských povalečů. Na rovinu, kdo by stál o takové rodiče? A tak
jsem tedy vyrůstal v dětských domovech. Některé lehly popelem, další
rozmetalo tornádo jiné podlehly zemětřesení. Poslední, z kterého mě
vykopli pro moji plnoletost, zavřeli z důvodu nedostatku financí.
Ocitl jsem se na ulici, kde velice rychlé zadlužení nesprávným
lidem není ničím neobvyklým. Vyhrožovali mi
zabitím. Z čirého zoufalství jsem si za poslední(půjčené) drobné
podal inzerát v tamním bulvárním plátku ŠQUÁR. Zněl takto:
„Nájemný vr. Inf. v. r.“ .
Na víc písmenek mi nevyšly peníze.
Jako první si mě chtěli najmout ti, co jsem jim dlužil. Měli pádný
argument. Když se zabiju sám, tak honorář za “vraždu“
pokryje dlužnou částku. Samozřejmě, že si ze mě dělali legraci, ale
za svůj život jsem si už zvykl na ledacos, takže jsem pomalu začínal
zvažovat jejich nabídku. Naštěstí na sebe nenechal druhý zákazník
dlouho čekat. Zanechal v redakci obálku s podrobnostmi a tučnou
zálohou. Chtěl zůstat v anonymitě, kdyby to náhodou prasklo. Chápal
jsem ho.
První obětí se stal zákazníkův tchán. Asi šlo o tučné dědictví, co
já vím? Sledoval jsem objekt podle instrukcí dva dny. Druhý den k
večeru mělo dojít k vraždě. Stál jsem opodál a čekal na příchod
oběti. V levé kapse jsem žmoulal klíč od jeho bytu jako talisman a v
pravé kuchyňský nůž zakoupený ve zlevněnce(musím šetřit kvůli
splacení dluhu...dozvěděl jsem se, že je na nemalé úroky-což mi před
tím nikdo z těch lichvářů neřekl).
Tchán prošel kolem a ztratil se ve vchodových dveřích. Teď už jen
počkat, až se rozsvítí světlo ve čtvrtém patře. Celou dobu ve mě
svědomí nahlodávalo odhodlání k činu.
Půlhodina pryč a nic. Asi se stavil u sousedů na kafe.
Druhá půlhodina-začíná být pěkná zima.
Uplynuly další dvě půlhodiny a pořád nic. Usnul jsem.
Probudilo mě houkání sanitky. Když jsem přišel blíž, abych zjistil,
co se děje, vezli na nosítkách moji oběť. Nevěřil jsem vlastním
očím. „Co se stalo?“, ječela postarší tlustá ženská v
noční košili(možná domovnice?). „Zemřel na infarkt. Znáte
někoho z jeho blízkých?“, ptal se pro změnu saniťák.
Zbytek peněz už jsem nikdy neviděl. Ani jsem je vlastně
nepotřeboval. Lichváře odpravil nějaký gang, čímž byl můj dluh
splacen.
Noví zákazníci se jen hrnuli a já stoupal na žebříčku prestiže
bezstarostně, jako by to ani nebyl žebřík, nýbrž eskalátor. Přes noc
se ze mě stala hvězda v čistém a spolehlivém zabíjení.
Začaly si mě najímat vysoce postavení a vlivní muži, malé ryby mě už
nezajímaly.
Policie
na mě nemohla pro nedostatek důkazů, i když bylo na moji osobu podáno
nespočet trestních oznámení. Jakmile jsem se někomu znelíbil, nebo se
mě potřeboval prostě zbavit, ať už z jakýchkoliv důvodů, zaplatil za
to vždy ztrátou svých nejlepších mužů. Nikoho z nich jsem se nikdy
nedotkl ani prstem.
Věděl jsem, že se dostanu do nebe...čistý jako okvětní plátek lilie.
Epilog:
Život mě dávno omrzel. Dnes je mi
147 let a na nebe kašlu. Pokoušel jsem se zabít. Marně.
Skok z mrakodrapu, střelné zbraně, řezné zbraně, elektrický proud.
Všechny možné způsoby sebevraždy, ať už zaručené nebo ty méně
zaručenější, pokaždé selhaly.
Z misky přede mnou pojídám kyanidové kapsle jako bonbóny, sepisuji
tuhle zpověď a přemýšlím o svém prokletí. Nebo je to dar?
|
|
|