|
| |
 |
MIKE FISH III.
Autor: MIKE FISH (Občasný) - publikováno 22.7.2001 (13:47:20), v časopise 25.7.2001
|
|  |
Dost nechutným způsobem mě probudil zvonek od dveří. Měl jsem sto chutí ho odmontovat už dřív, ale ještě jsem se k tomu nikdy nedostal. Snad jsem mu dokázal zatím vždycky odpustit, nevím. Sakra, ale teď je to více než hodně špatný. Zlý – doslova a do písmene. Šel jsem spát asi před dvěma hodinama sťatej jak doga a teď tohle. Zvonek.
„Sakra ztichni!!!!!!“ Zařval jsem až se mi z té námahy břišních svalů překutálel žaludek o sto osmdesát stupňů.
Nepřestával. Někdo se rozhodl mě dnes přijít zabít. Daří se mu. Nakoukl jsem opatrně pod deku jestli mám na sobě aspoň spodky a překulil se z postele na zem. Vždycky takhle vstávám. Po čtyřech jsem potom dolezl až ke dveřím, kde jsem vstal. Jedno je jisté, takhle rychle jsem ještě nelezl. Ten zvonek mě doháněl k šílenství. Každá buňka /i ta nejvíc vožralá/ vibrovala v nevídaných turbulencích. Nejvíc ale nervový centrum.
„Kurva, přestaň už zvonit!!“ Při tomto zoufalém výkřiku jsem už odhákovával řetězy ze dveří. Pak mi došlo, že mám špatnej postup. Nejdřív otevřít a kouknout se kdo to je a pak zpátky zavřít a zpátky odhákovat. Pravidlo číslo #207 nedůvěřovat – prověřovat a chyba číslo #047, znění si nepamatuju. V tom momentu jsem měl nefalšovaný trauma. Zpátky zahákovat nebo se na to vysrat?? Co když mě fakt přišel někdo oddělat?? Co když je to moje babička?? „Sakra,“ zaklel jsem nahlas a vysral se na všechno. Otevřel jsem.
Někdo nebo něco vlítlo do mýho bytu takovou rychlostí, že mě to až srazilo k zemi. Ležel jsem ve svý předsíni sražen vlastními dveřmi totálně zmaten. Nestíhal jsem vnímat skutečnost.
„Kurva, co se to děje??“ Pronesl jsem a pokusil se vstát. Podařilo se, zavřel jsem dveře a šel hledat svého nepozvaného hosta. Došel jsem si do kuchyně pro zbraň. Mám jí schovanou pro jistotu na čtyřech „strategických“ místech v tomhle bytě. Jedna z nich je druhá kuchyňská zásuvka. Vzal jsem ji a šel po zvuku. Na zádech mi visela setsakramentsky těžká gorila. Zvuk vycházel z mé ložnice. Stoupl jsem si bokem k pootevřeným dveřím /podle pravidla # 211 – znění není až tak podstatný, doufám/ a uchopil revolver oběma rukama. Kopl jsem do dveří a vtrhl v předu se zbraní a cukajícím levým koutkem do své ložnice.
„Si se zbláznil, ne?? Co to provádíš prosimtě??“
„Co to tady děláš?? A co ona??“ Byl jsem zmatenější než rajče v mixéru. Byl to můj bejvalej parťák ze zlatý země Marthin. Zlatý – to proto, že tam neustále produkujou pivo, fakt vynikající a co nevychlastaj, to ještě stačej vyvážet. Marthin, můj kámoš. Včera jsem ho myslím potkal u Šedivý hnáty, to je můj oblíbenej bar, ale nejsem si tak jistý. Ničím jsem si nebyl jistý. Pravidlo XX. Univerzální čísla jsem vždycky zbožňoval. Na posteli mi ležela na břiše nějaká ženská. Polonahá, vyhrnout minisukni a všude v okolí půl metru její blond háro.
„Potřebuju jí schovat na pár dní. Včera jsme ti to říkal, vole. Si zase přetáh, co?? No nic, kámo, slíbils mi to, máš smůlu. V pátek si pro ní přídu, o.k.??“ Vybalil na mě.
„Cože?? V pátek?? A co tady jako s ní?? Je ňáká trošku sjetá ne??“ Pokoušel jsem se bránit, ale s tou indispozicí jsem byl fakt totálně bezbranej. I kdyby přines Castra, i když, no, to snad ne. Dostal jsem chuť se trošku napít. Postavit se na nohy.
„Je to zpěvačka. Přijela vod nás sem udělat kariéru, ale nějak jí to nevyšlo. Má teď trable a já nevím komu jinýmu jí šoupnout, tak je tady. Jo, ještě tady jsou tabletky – až se probere dáš jí půlku, jasný?? A ať to zapije vodou, o.k.?? Budu po tom spát jak pařez a nebude tě votravovat. Tak v pátek.“ Otočil se ve dveřích, aby po mě mohl hodit jedním krátkým důležitým až zodpovědným pohledem a zmizel. Zbyl jsem jen já s gorilou a ten kus masa válející se po mý posteli. Modlil jsem jen, aby mi nepoblila čerstvě povlečenou postel. To bych jí snad zabil. K týhle aktivitě se sám musím ukecávat aspoň půl roku a kdyby, no, stoprocentně bych se neovládl. Ani jsem neměl chuť jí zkontrolovat ksichtíček, neměl jsem chuť na nic jinýho než na kafe a panáčka, co by mi zajistil zmrtvýchvstání. V ruce jsem držel neoznačenou tubu s těma tabletama, napadlo mě, že to asi acylpyriny asi nebudou. A tak jsem došel zpátky do kuchyně uklidit gumovou hračku Winston pětatřicítku a uvařit si to kafe. Tubu s práškama jsem schoval do svýho oblíbenýho puntíčkovanýho hrnečku na kakao.
„A jako kde teď budu spát já??“ Napadlo mě v jídelně u chladnoucího kafe zhruba po půl hodině a dvou oživovacích kůrách. Sakra, to jsem musel mít ale hodně nakoupíno, když jsem přistoupil na něco podobnýho. „Co teď??“ Měl jsem šílenej strach, že se probere a začne mi tady dělat kravál. Ženský v mým bytě byly přísně zakázaný. V kanclu jsem občas tu výjimku připustil, ale u sebe doma platil nepsanej zákon. Žádná zásada, ani pravidlo. Zákon. Bylo to moje doupě a pevně jsem si ho hlídal. Vůbec hodně málo lidí vědělo, kde bydlím a zanedbatelnej počet lidí ke mně kdy mělo šanci přijít. Koneckonců, co tady budu prskat bludy – byl to jen Marthin a James. Nikdo další – no, až na babičku, ale ta se snad tolik nepočítá, ne?? No a tím dlouhým přemejšlením se mi unavil mozek a tak jsem si uvařil další – už druhý kafe. Čínský hodiny vyrobený v Thajsku ukazovaly deset hodin západoamerickýho času. Je to sabotáž, napadlo mě. Celý to je sabotáž. I ta děvka v mý posteli. Všechno, úplně všechno.
V hlavě mi kromě těhle vrtaly i ty pilulky od Marthina. „Co to tak může bejt??“ A tak jsem došel do kuchyně a chvilku je zkoumal. Bylo jich tam celkem padesát. „No – jed to asi nebude..,“ mluvil jsem si pro sebe. To samota mě naučila samomluvě. Bylo to fajn. Aspoň mi nikdy nebyla nuda. Svým vtipům jsem se vždycky uměl pořádně zasmát. Snad proto, že jsem na rozdíl od ostatních vždycky pochopil. A tak jsem si převaloval tou jednou tabletkou v dlani a říkal si, jak asi chutná. Zvědavost mě dostala a tak jsem spojil chuť po neznámém s jistotou a rozpůlil jí. Jednu jsem, radši, šoupnul tý bloncce, co se válela v mojí posteli pod jazyk a druhou jsem si dal já. Spolkl jsem a čekal. Po pěti minutách, když se nic nedělo, mě napadlo ten účinek umocnit dalším panáčkem, a tak jsem si nalil Jamesona. A pak to začlo. Nejdřív se mi trošku točila hlava a pak ta chuť. Nezvladatelná chuť na sex. Fakt zničující, musel jsem něco dělat, měl jsem pocit, že když s tím něco neudělám tak se mi pták nafoukne a rozprskne na miliardy miniaturních součástek. No, a ona tam tak ležela. Spící. Fakt se mi to příčilo, rozumějte, šlo to prostě proti srsti mýmu přesvědčení a tak. Tyhle věci se asi fakt nemaj, ale nešlo to jinak.
Zkontroloval jsem jí víčka, jestli je má na fest zavřený a svlík jí kalhotky. No, zkrátka a dobře jsem na ní naleh, ale co vám budu povídat, nebylo to dvakrát pohodlný a tak jsem z ní slezl a že si jí jako poposunu na kraj postele. A pak se to stalo. Měla ptáka!! Měla obojí!! Kurva drát! Málem jsem tam hodil šavli. Na svou postel! Sakra! Furt jsem tomu nemohl uvěřit, že něco podobnýho může existovat, do tý doby jsem měl fakt za to, že to maj jen některý zvířata, ale že lidi!? Natáhl jsem tomu zpátky spodky a hodně rychle jsem ze svý ložnice zmizel. Dveře jsem zamkl na dva západy. Kdyby to šlo na víc, udělal bych to.
Do toho pátku jsem nespal. Nemohl jsem. Chodil jsem tomu monstru každý čtyři hodiny cpát celou tabletu pod jazyk, aby se náhodou neprobudilo a nechával to pod zámkem. Nespal jsem, protože to fakt nešlo. Ani chlastu jsem se radši nedotkl. Pil jsem hodně silný kafe a modlil se, aby už byl konečně pátek a aby Marthin skutečně dorazil. Hlavou jsem podvědomě vyráběl alternativní řešení, kdyby nedorazil. Napadla mě jediná věc, vyhodit to z okna. Pryč! Pryč z mojí postýlky!! A tak jsem se dočkal vymodlenýho pátku i dveřního zvonku. Ve chvíli, kdy jsem otevřel jsem nevěděl, jestli mu mám zlíbat nohy nebo ho pravačkou srazit k zemi. Radši jsem nedělal nic.
„Nezlobila??“ Vstoupil s bezstarostným úsměvem do mého bytu. „Vypadáš, že trošku jo..povídej!“ Pokračoval se svým roztrženým vyběleným chrupem.
„Vodnes to hodně rychle z mýho bytu!!“ Zavedl jsem ho hodně rychle ke dveřím a dal mu klíč, aby si odemkl sám. Já už toho viděl až až.
„Co blbneš?? Co se stalo??“ Optal se s překvapením ve své hloupoučké tvářičce.
„To že je zpěvačka?? Dyť to má koule!!“ Zaječel jsem na něj jak hysterka po šedesáti dnech nepřestávající menstruace. Byl jsem skutečně zoufalý.
„To jako, že to je hermafrodit??“ Jeho hlas stále neztrácel na bezstarostnosti. Jeho klid mě skutečně vytáčel.
„Říkej tomu jak chceš, říkám, že to má vybavení ženský a nádobíčko chlapa!!“ Skutečně jsem ječel. Měl jsem dojem, že musím až pískat. Jako papiňák mojí babičky. Divím se, že mi nepopraskaly okenní tabule.
„A to má i prsa??“ Měl jsem s to chutí v té chvíli vyhodit je z okna oba. Sklo nesklo. Už mě točili oba dva.
„Kozy jsem nekontroloval. Vem si to a vypadni!“ V té chvíli už jsem nepříčetný. Na to by se omluvitelná mezera v legislativě určitě našla.
„Počkej, tady ti leží Machálková – zpěvačka! A ty řikáš, že má vobojí. To by stálo za to vyfotit! Dělej běž pro foťák, pošlem to domů do Prahy a vyděláme balík!!! Dělej!“
A tak jsme to udělali. Nějaký prachy z toho káply, ale nic velkýho. Za ty čtyři noci a pět dní strachu mi to nestálo. A vůbec stejně to padlo na rekreaci mýho mozku. Nakoupil jsem za to chlast a zapíjel to. Hlavou mi jen ještě potom vrtaly ty tablety, po kterých jsem já dostal mlsnou a ona neotevírala oči. A tak jsem Marthina několik dní potom zeptal. „To je česká specialitka..“ řekl, „..zvláště prachatejch hnusnejch starej hvězdiček, víš? Je to pervitin mixnutej s českou viagrou. Každou ženskou to skolí a chlap má volný pole působnosti. Dobrý ne??“ Jeho úsměv měl nechutnej nádech národní hrdosti. „Jen tys to chlapče, příliš nevychytal,“ vysmál se mi do očí Marthin Tomsa.
|
|
|
