PROUD
Starý
prorezlý náklaďák a osobák s odklápěcí střechou. Dva osamělé body
určující nekonečnost osmi proudové dálnice
táhnoucí se od nikud nikam. Jediná dvě auta, která tudy jezdí s
neuvěřitelnou pravidelností. Jedou pokaždé ve stejném pruhu. A
pokaždé v protisměru.
„Pojeď
ty parchante!“, zařval zuřivě Petr, až mu naběhly žíly na krku.
Auta se k
sobě nebezpečně blížila. Ani se nesnažil brzdit, nebo vyhnout
náklaďáku. Nikdy před tím to k ničemu nebylo.
Obnažil
zuby v úsměvu zuřící bestie, „Dem na to!“, podřadil a
plyn zadupl do plechové podlahy sporťáku takovou silou, že se v ní
zasekl. Motor zařval a vystřelil auto kupředu. Ještě stačil odepnout
bezpečnostní pás a prsty zaryl hluboko do koženého potahu volantu, až
mu naběhly žíly i na rukou a zakřupaly klouby na prstech. Řev motoru
přehlušil náraz náklaďáku a cinkání malinkatých skleněných
střípků.
Pak bylo,
jako vždy, ticho.
Nesnesitelná bolest, tma, samota.
Bezmocně
ležel na silnici jako pohozený novorozenec. Možná byl i stejně
vyděšený.
Pomalu
začínal přicházet k sobě. Tušil kde je nahoře a kde dole, hučení v
uších ustupovalo, ale oči otevřít nedokázal. Zaslechl známé cvaknutí,
zaskřípění a bouchnutí dveří náklaďáku.
Blížící se
kroky zastavily vedle Petrova těla: „Dobrej pokus Péťo“.
Cvakalo to, když mluvil.
Jako ty
srandovní natahovací zuby na klíček. Petrovi to moc srandovní
nepřišlo. Věděl proč.
Trochu to
zachrastilo. Řidič náklaďáku se právě
sehnul a vrazil mu dva kostěné prsty do zavřeného oka, aby mu
necitelně roztáhl víčka od sebe: „Kuk!“.
Petrovi
se naskytl pohled na obličej šklebícího se kostlivce, stejně jako už
tolikrát před tím. Cvakajíce zubama se kostlivec ujal monologu:
„Takhle nějak se cítí panák z crash
testu, nemyslíš? He-he! Ještě sem nepoznal nikoho, kdo by vydržel tak
dlouho, jako ty Péťo. Tolik let.“, nesnášel, když
mu říkal Péťo. Takhle mu říkala banda kluků na základce, když ho
šikanovaly. Kostlivec o tom dobře věděl. Věděl o všem, i o tom, na co
Petr už dávno zapomněl.
„Je
mi jasný, že nemá cenu tě přemlouvat, ať už to konečně vzdáš. Nemá to
cenu.“, Kosťa se na chvilku odmlčel, jako filozof. „No
nic, mizim. Za chvilku jsou tady. Přeju hezkou zábavu.“
„Jo
a čau zítra.“. Vytáhl kostěné prsty z oka a ztratil se ve tmě
za víčky. Zachrastilo to, když se narovnal. Pak už jen kroky k
náklaďáku, cvaknutí, zavrzání, bouchnutí a rozřehtání motoru starého
náklaďáku. Projel kolem něj a zatroubil na pozdrav jako vždy. Pořád
dokola to samé.
K
nekonečné bolesti se připojila opět i samota. Ne na dlouho.
Země se
začala pozvolna otřásat. Slyšel kroky tisíců. Blížící se kroky.
Lavina pochodujících zaplavila celou osmiproudovku od kraje ke kraji.
Šlapaly mu po rukách i nohách, po hlavě, hrudníku, po břichu, po
rozkroku. Hodiny a hodiny utrpení.
Celou
věčnost trvalo, než poslední z nich prošel.
Otřásání
asfaltu umíralo do ztracena, on ale umřít nedokázal.
Spustil se
déšť. Kapky vody vytvářely na silnici podivné obrazce z jeho krve.
Propojovaly se navzájem, jak déšť nabýval na síle a začaly mizet se
zvyšováním hladiny vody. Všechny krvavé obrazce se nakonec rozpily
v jediný, odtékající po proudu. Hladina se natolik zvýšila, že s
sebou proud strhl nejen Petrovo tělo, ale i vrak jeho auta.
Všude nic
než voda. Petr klesá ke dnu. Procitne při doteku zmačkané kapoty a na
plicích ho tíží příšerný tlak. Nemůže se nadechnout. Je pod vodou!
Zběsilé kopání, škubání svalů. Blíží se k hladině plné záblesků
světel. Škoda,že je ještě tak daleko. Přestává kopat, přestává se
hýbat.
Jen se
vznáší.
Utopil se
dřív, než se mohl nadechnout, ale neumřel. Ne úplně.
Všechno
dění kolem vnímá. Vodu v plicích, bolest
prostupující každičkým kouskem nervu.
Bezvládné tělo vyplavalo na hladinu, nad níž zuří bouře. Každou
druhou vteřinu temnotu prořízne ostré světlo blesků. Do jeho těla
udeří jeden z nich.
Trhne s
sebou a zjistí, že asi na chvilku usnul za volantem svého auta se
sklápěcí střechou.
Podvědomě
začíná tušit, že nešlo o mikrospánek.
Jede v
jednom z osmi pruhů. Úplně sám.
Ne na
dlouho.
Daleko
odsud v nemocnici sv.Pavla:
„EEG
jako přes kopírku pane primáři. Stále stejné.“.
„V
jeho mozku probíhá pořád ten samý proces. Je to záhada. Zkoušely jsme
všechny alternativy léčby, ale bez výsledků.“
Petr
nemůže uvěřit vlastním očím. Na krajnici stojí malá holka s nataženou
rukou a vztyčeným palcem. Nic takového se před tím nikdy nestalo!
Něco je špatně.
Dupne na
brzdu. Holka nastoupí a Petr se snaží zvládnout
situaci: „Nazdar škvrně, kam to bude?“. Kam to bude? Ty
ses snad pomátl! Nemůžeš tu holku vzít s sebou, vždyť ona to
nepřežije!
Mezitím,
co Petrovi mihotají myšlenky hlavou, děvčátko nasedne a smutně si
povzdychne:
„K
náklaďáku“.
EEG se
mění, ale doktor ani primář si toho nevšímají. Oba hledí na Tělo
připojené na přístroje vykonávající
důležité životní funkce. Dnes má dojít k jeho odpojení.
„Vzpomínám
si, když ho sem přivezli. Je to už docela dávno. Tehdy jsem ještě
nebyl primářem“.
„Připoutej se maličká“, napomene ji Petr. Dívka
poslechne. Roztěkaně sleduje silnici a Petra.
„Máme
málo času“, vyhrkne holčička nervózně. „To vím taky,
náklaďák už se blíží.“.
Rozhodl se
to strhnout napravo, aby přežila alespoň ona. Zastavil, těsně před
nárazem.
„No
nic, odpojte ho pane kolego“. „A jak se sem vlastně
dostal pane primáři?“
Očekával
náraz, tříštění skla, křik té malé, ale jediné co se stalo je, že
náklaďák projel skrze ně, jakoby byl jen ze vzduchu. Přímo před nimi
se rozzářilo světlo.
„pííííííííííííííííííp..........“.
„Měl autonehodu. Jeho dcera to nepřežila“.
Světlo
pohltilo holčičku, vznesla se jako motýl. Víš a víš. Jeho pohltila
temnota. Poslední co zaslechl bylo „Tatínku“...mohla to
říct ona.
Otevřel
oči. Ležel na lůžku a trčelo z něj plno hadiček. V plicích měl
poslední nádech: „...Tatínku?“.
Nikdo ho
neslyšel. Ani dcera, ani doktoři, ani kostlivec.
Srdce
přestalo bít. Ustal proud krve v žilách, proud myšlenek v mozku a
proud zlých snů bůhví kde.
|