všichni ti setmělí a proradní

v ruce zlatnické váhy

 na prstech navlečené paměti

protější okna slitá v jeden světelný úhel ---

snad kůrka měsíce, okoralý zbytek dokonalého tvaru...

a že přízraky chodívají po ochozech domů bělmem

míhají se mi nad hlavou a mávají nazdařbůh

nazdařbůh, lásko,

 jak úder bubnu vykřičená

Něho nemoje, něho...

bez níž bych sotva v nádechu obstála

bez níž by má neochvějná vůle byla jen nataženým pérkem

Nedej se zmást tichem mých rtů

také toužím, také se ukvapuji, také pláči

a také tajím si žebráckou hůl a hliněnou misku

a půjdu a půjdu a půjdu

 hledat, nacházet, ztrácet...

žehnat pohledem tažným ptákům

co padnou v letu, usmrceni nutností

a půjdu, krokem umlkajícího srdce zvonu

doznít v bezčasí své snahy