Svět plnej divokýho vzteku ukrytého v písničkách mě začal nudit. Je čas přenést se přes cestovní horečku o síle osmého stupně Richterovy škály, přes morální kocovinu posledních nocí, přes fuck off bejvalejch milenců a kamarádek, prostě změnit vzduch. Sbalit bágl, vypadnout za město, chytit první stop, co zastaví, prásknout dveřma a jet si rovnou za nosem. V kupce sena se vyspat s tulákem, počkat až usne a zdrhnout za svítání. Vykašlat se na to, co se má a mělo by. Takzvaně si koledovat o průser. Jenže ten je stejně vždycky schovanej za dalším rohem, tak co.
Se sluchátkama na uších skákat do rytmu divoké směsky Morissetky, Green Day a Čechomoru. Podle chlapskejch zadků hádat kvalitu budoucích souloží. V duchu se chechtat a nahlas se ptát chlápků s příliš utaženou kravatou: „Na co dřív ženský mrknete, na kozy nebo na prdel?“ a na jejich vytřeštěné pohledy s nevinným pohledem říct: „No, pane, jste horňák nebo dolňák, dyť víte, jak to myslím?“ A pak se už jenom smát nepokrytě.
Ráno, někdy mezi pátou a šestou hodinou si dvakrát pšíknout, tiše si popřát všechny lásky světa a honem si pšíknout ještě jednou, zaokrouhleně, do třetice a pro jistotu, aby plynuly samy po celej den, rok, život, protáhnout se jako štěně, co se probere ze sna a chce si hrát, nemuset nic a přemejšlet si o nesmrtelnosti chrousta, nebo si pobrukovat: „Jako kotě si příst a víčka mít zavřená…”, přitom ležet v tý kupce sena, kde jsem si včera skvěle zasouložila, bejt malou kurvičkou, co nedá každýmu, prostě si jenom vybírá a na nic se neptá, nic nechce vědět, za nic se nikomu neomlouvá, nevysvětluje, jediné, co chce, je užívat si a jít dál.
„Na začátek to docela ujde, ještě to trochu proškrtám a uvidíme," proběhne mi hlavou, zatímco si jdu udělat vodu se šťávou. Při napouštění sklenice si vzpomenu na "natálky". Nevím proč právě teď. Opírám se o linku, jednou rukou drbu psa za uchem, popíjím a přemýšlím. Můj senilní mozek odmítá vydat informaci, kdo prvně nazval ten typ holek natálkama. Podezřívám Kamilu. Ale kupodivu si vybavuju moment kdy. Ve třeťáku na gymplu Lumír spunktoval divadelní představení. Hru napsal Veny. Profesoři nás, poměrně právem, podezřívali, že se jedná pouze o zastírací manévr, jak se ulejt z hodin literárního semináře a trávit je v mnohem příjemnějším prostředí místní pobočky RaJe, studenty nazývané Liďák. A na jednu takovou "zkoušku" Lumír dovedl natálku. Prvanda, jemňounká, na správných místech podvyživená, ale jinak dobře vyvinutá, dlouhovlasá, překvapivě černovláska, s naivním úsměvem a nadšeným nazdáááár. Děvče na zabití. Chlapci byli nadšeni. Bohužel tahle natálka dokázala vyrobit přebrept i ve větě typu: „Paní, nesu vám psaní,” a posléze byla použita jako atraktivní hlásič přestávek. I přes tento handicap, který ovšem nebyl na první pohled patrný, byla pouze předvojem natálek dalších, které úspěšně přebíraly "naše" kluky z ročníku. Ne, že bychom o ně měly nějaký extrémní zájem, ale milovat, trápit se, vzdychat a toužit měli po nás, ne po nějakých takových z nižších ročníků. Pomalu dopíjím, usmívám se, ještě jednou podrbu psa a vracím se k počítači. Se vzpomínkou na natálky se mi vybavují i další věci, které patří k útěkům.
Ležím si, seno kolem voní, zdrhám před vším, co se mi nelíbí, všechno je senza bájo, ale obloha se pomalu kaboní a moje nálada s ní. Najednou se mi totiž vybavila naše hádka. Vlastě ani nevím, proč jsme tentokrát na sebe začali ječet. Ehm, promiň, já pořád zapomínám. „Já NEJEČÍM, já se jenom snažím diskutovat a musím svým mírně zvýšeným hlasem dát najevo své rozhořčení!" hulákáš na mě v záchvatu nejvyšší zuřivosti. Tahle věta mě vždycky spolehlivě rozesměje, podezřívám tě, že ji používáš jako uklidňovací taktiku, ale tentokrát to nezabírá. Nejspíš protože následuje věta, která mě naopak pokaždé vytáčí do vrtule. „Až ti bude tolik, co mě, tak to pochopíš, holčičko moje." Nemám ráda tu blazeovanou blahosklonost, která se schovává v tónu, jakým to říkáš a kterou si mi dáváš jasně najevo, že jsem v podstatě pubertální debil, taková malá naivní natálka, tvor neschopný samostatný existence a rozhodování, co potřebuje vodit za ručičku a neustále kontrolovat, aby snad, proboha, neprojevil samostatné myšlení a nenabil si hubu.
„Nemluv se mnou tímhle tónem, nejsem debil," ječím „nesnáším to, moc dobře víš, jak to nesnáším, když si hraješ na otce pluku, nesnáším, když žiješ můj život za mě, nesnáším, když mi udílíš moudré rady, nesnáším, když za mě bojuješ, nesnáším, když žehlíš moje průsery ještě dřív, než maj šanci vůbec vzniknout, nesnáším, když se mám chovat k obrazu tvému, já prostě nesnáším tebe. Chci si nabít hubu, chci dělat rozhodnutí, chyby, průsery, chci se bavit, jít s lidma do hospody, chci bejt blbá, ale svá, nechci chodit na snobský rauty, navazovat důležité známosti, chovat se jako slušně vychovaná dívenka s mašlí, co se nikdy neumaže, rozumíš tomu už konečně?"
„Ale holčičko, ty, podle tebe zbytečný, známosti se ti jednou můžou hodit, buď ráda, že neděláš hovadiny, pitomý chyby, to si snad myslíš, že na gymplánku s humanitním vzděláním, co sekla s vejškou, protože to madam nebavilo, čekají s otevřenou náručí a sednou si před tebou na prdel? Přemejšlej konečně taky jednou hlavou, takovejch jako ty je dvanáct do tuctu. A už mě nech, jsem utahanej, chci jít spát a ne, nemám na sex náladu, tak laskavě nic nenaznačuj."
„Na nějaký náznaky ti zvysoka, víš co, zapomněls dodat, že si mám LASKAVĚ uvědomit, co vlastně od života chci."
„Vidíš, jak to jde, když se chce," práskneš dveřma a ještě houkneš „dneska spím v obýváku."
„Jasně i tímhle mě štveš, tím tvým džentlmenstvím do morku kostí, chceš, abych se cítila zle, až ráno budeš skuhrat, že tě z toho gauče bolí záda, klidně můžeš spát v ložnici, neboj, já se tě nepokusím znásilnit. A pokud jde o to, co chci, tak to vím velice přesně, chci prvního cvoka, co kolem projede na kolečkovejch bruslích, bohéma, co nebude mít ani vindru a bude bydlet ve squatu, sex, při kterým zapomenu, jak se jmenuju," vylítlo ze mě a okamžitě lituju posledních slov, protože sex, to je snad jediný, na co si fakt stěžovat nemusím, ale slova zpátky do huby nevrátíš, jak říká moje babička a tak doufám, žes to v rambajzu, co děláš při rozkládání gauče, neslyšel.
„Jo, tak to ses neměla nechat sbalit chlapem, co by moh bejt tvůj táta, kočičko," ozvalo se z pokoje a znělo to tentokrát docela smutně. Takže slyšel.
Promiň, prolítne mi hlavou, ale krapánek pozdě. Tady na kupce sena je pozdě se omlouvat. Mám, co jsem tak moc chtěla. Nechal jsi mě udělat chybu, namlít si hubu. Ráno jsi se sbalil, velkoryse mi přenechal celej byt, kterej jsme zařizovali společně za tvoje peníze, odešel si vlastně jenom s taškou a na rozloučenou mi řekl: „Pro knížky si někoho pošlu a hodně štěstí s básníkem." Všechna radost z volnosti, z blbnutí a užívání si je najednou pryč. Zjišťuju, že mi v podstatě chybí tvoje věčný „buzerování", básníků na kolečkovejch bruslí jsem už taky živila dost a utíkat není najednou před čím. Teda spíš už není kam. Rozpršelo se.
Nedávno jsem taky v metru potkala Venyho. Svět je malej a Praha obvzlášť. Skončil studia na FAMU. Ptala jsem se ho, jestli si někdy vzpomene na svou první „hru". „Jo, byla to sračka," řekl a trochu se usmál.