|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
______________________________________________________________________________________________________________
Amygdala (TY: polykala sebe samou za své účasti)
V noci se déšť staral o zem tak, že ráno se hlína rozpouštěla a mizela v sobě.
Polykala stopy svého vlastního zvířete, obličeje sunoucího se chodidly na dél a především na výš.
Pak zapadla hloubkou očních jam.
Vědomí, že ústy sahá především do sebe, vědomí očních jam a paměti stop.
Hlína, zaskočená vlastním strachem, jak přikrýt to jiné, to cizí, dřevěné někde v hloubce, jámě,
pod povrchem jen několik stop.
A vědomí se vrstvilo, čistě ústrojně a zážitečně zažívalo trakt.
Vedl se špičkou jazyka kamsi k játrům, jádrům žluči stop.
A vrstvilo se, jako hlína sama sobě, jako strach, jako dřevěné a v rozích kovy žihadel.
A spouštělo se, zvíře, pouštělo se, vědíc že strach je zvíře ústrojí.
A strach, ústrojí náhle párové, se tak stal
ze sebe strach, orgán samodružný pro tvé vědomí.
______________________________________________________________________________________________________________ |
|
|