sebou být neumím ale kdo jiný by mně slušel?
dráždím svou zlou hrdost k sobě pohrdavou ale než stačí vyklouznout pláchnout jak bílá myš chytnu ji třepotavou za ocásek chytnu ji a držím jako svátost
nebo:
na místech kde se už nikdy nesmí promluvit zdává se jedné po oči zahalené ženě sen bývá v něm jedna veliká vačnatá Zem obrovská ale kupodivu holá valí se setrvačně se valí ale za co se jí chytit není
tu černou ženu sen děsí líbeznou ale znovu a znovu se vrací do mlčících ulic pro svoje vidění vrací se jako milenec lnoucí k nesprávnému tělu protože jiný úchyt na té obrovské vačnaté! nemá saje ze svého snu jako z bradavky hltavě bryndá drží ho v sobě jako svátost dráždí ho ale nepustí
chodí pak městem jako vržený stín zjeví se jenom duši které se můžeš dotknout
klopýtám za ní jako čert za vůní kterou si jedinou pod svého boha
pod svého boha bachora schovat
neuměla říkám si její sen a povzbuzen tou vůní zkouším se mu smát ale publikum mlčí secesní převleky laviček z květináčů se nymfomanky přelévají na škrábance ve zdi statické lampy spíš chromé než důstojné i vrásky v chodnících jako ty v dlaních které se mě prý kdysi dotýkaly publikum mlčí
ale trapné to není dokud se zpívá o smrti dokud se trapné to
|