A je to tady. Probuzení. Ještě než se uvolím otevřít oči, proběhne kraťoučký záblesk v myšlenkách o tom, zda si to vůbec přeju. Ale ano..Proč by také ne. Sice jsem momentálně v hluboké Tmě, ale to Světlo uvidím. Já totiž chci! …“…jsi dítě Štěstěny, vždycky dosáhneš toho o co právě usiluješ…..Ať je to nejmodernější tričko na náměstí ve výloze, či ten krááásný kluk o kterého se holky perou…“…Tak jo. Vida. Ticho. A neleknu se: Světlo. Jenže cítím zase ten děsivě nepříjemný pocit…smutek se strachem jsou smíšeny dohromady a vidina štěstí a alespoň malého klidu v nedohlednu…
Jenže už potolikáté si říkám: tak jedem, raz,dva, tři….Jen pomalu ať nespadnu!
A je tady. Ona známá Realita. Krásná, nepostradatelná, strašlivá Realita.
Přebírám si v myšlenkách svůj sen a zážitky z předešlého večera. Bože, já jsem šílená! Kolikrát jsem si říkala, že už tohle nechci zažívat. Poklidný večer s přáteli se strhnul v nezřízenou noční pařbu a teď je tady můj nepřítel: kocovina!
Vzpomínám, že když jsem byla malá, teda menší, ne! mladší…to také ne…zkrátka, když jsem byla v pubertě a přicházela na chuť alkoholovým dýchánkům, takovéhle stavy jsme si představovala pouze v hororu.
To jako, že žiji v hororu? Ne, to ne.Teda doslova ne!
Žiji pohodový život. V okresním městečku. Čistém městečku …dá se říct. Mém městečku. Neměnila bych. Tohle městečko nikdy. Ba ani část mého městečka bych nerada opouštěla. Nedokážu pochopit ty, kteří se stěhují 2 x za 5 let! Například.
Když jsem byla Malá Mudla, nechtěla jsem tady žít. Tedy tenkrát bych tento slovní obrat nepoužila, napsala bych bydlet, protože jsem nevěděla co to je. Žít někde. Asi to nevím ani teď. Ale dnes už se nesluší používat jiný výraz. Dnes ode mne každý očekává, že jsem dospělá, že vím co je zodpovědnost…atd.Atd..Atd…
Tak a dost. Takhle z té postele nikdy nevstanu. Jako vždy při podobným stavech, pomáhám si myšlenkama. Podle nálady. Jsou to buď myšlenky na minulost, nebo snění o budoucnosti.
Většinou se topím v tom co bylo.
A to doslova. Spekuluju, nesu se zpátky tam, kde mi bylo dobře a pořádně se lituju.Ať toho není málo. Je mi takhle dobře. I když to nesnáším.
Nejsem psychicky labilní.To si musím opakovat, nebo brzo budu.
Tak a vstávám. Už je mi lépe. Rychle ledovou sprchu, kouknout kolik je hodin, najít mobil… Musím se zase usmát. Už tolikrát jsem „ztratila“tento komunikační přístroj uvnitř kabelky, že jsem splašila všechny mé „spoluhráče“ z nočního tahu, zda náhodou neví, co se vlastně dělo.A ono se vždycky něco dělo, to zase jo. A vždycky se ten malej krám našel. No takže najdu mobil, zapnu si ho , vzpomenu si na ono kouzelné čtyřčíslí, které ho uvede do pohybu a čekám…Výborně. Funguje. Tolik mozkových buněk zase neodumřelo.
Půl desáté. To jsem tomu moc nedala.Usmívám se.Ale já nejsem spáč. I když bych si to mnohdy přála. Chtěla bych umět spát a nechat odpočinout o mé znavené mladé (postarší, opotřebované) tělíčko. Jenže to už se prostě nenaučím. Ať to je, či není milé.
Teď si vduchu notuju známou ohranou písničku z místního rádia. Neznám jméno interpreta, z toho už jsem fakt vyrostla. Stačí mi, že je to vcelku melodická, optimismus dodávající píseň. Sláva!!! Je mi lépe a dostávám se z toho zasmušilého snu.
Už nemyslím na Malou Mudlu, nemyslím ani na Tmu a Světlo. Mám vyhráno.
Myslím na to, že mi právě teď praskla žárovka v koupelně. Nevadí. Sprška bude i tak.
Úžasné, naprosto úžasné. Perfektní. Namydlím se úplně celá, celičká a zpívám si. Je to paráda. Je to pryč. Začíná opět to známé: UŽ NIKDY VÍC!J
|