Tma. Světlo. Tma. Světlo. Tma. Světlo. Tma . Světlo….Jak dlouho to takhle vydržím…ptám se sama sebe a neznám odpověď. V dálce si přeji slyšet šum lesa, cvrkot cvrčků …cokoliv jen ne tohle….!Nejde to. Nedokážu se soustředit. Mám pocit, že se mi rozpadne srdce a vzápětí hlava.

A zase ta nesmyslná …Tma. Světlo. Tma. Světlo.Tma. Světlo…Dost už!!!

Proč se to zase muselo stát. Žádný šum lesa, cvrkot cvrčků…Houkání záchranek, skřípění brzd, smích puberťáků..to sem teď patří…to je to co já teď slyším a nejde mi to odehnat.

Zkusím usnout… A vzpomínám  na tu dětskou odrhovačku: jedna ovečka, druhá ovečka, třetí ovečka…

Vida..funguje to…Jdu loukou, stále neslyším onen šum lesa a cvrkot cvrčků, ale je Světlo. To mi stačí, víc nepotřebuji…Je mi lépe, paráda. Úleva, klid, cítím  se šťastná…jako už dlouho ne.

Louka se změnila v nákupní centrum…Spousta lidí, usmívajících se, klidných, rozvážných, krásných, mladých a bohatých….(Jako ze seriálu Mladí a Bohatí..) Propukám ve strašný smích, vůbec nevím, proč tady jsem…Stále chci jen slyšet ten šum lesa  a cvrkot cvrčků. Nic víc, nic míň. Jenže copak jsem malá? Copak můžu doufat v to,že se něco změní?? Musím se uklidnit, ale nejde to. Popadám se smíchy za břicho a už se po mne všichni otáčejí. … Válím se smíchy na zemi přímo uprostřed toho nejmodernějšího nákupního centra a z nejbližší kavárny přibíhají lidé a snaží se mi pomoci….Proboha proč??? Proč jsou všichni tak starostliví??? Nesmím se smát? Nechte mne! Je mi dobře!Já se chci smát, chci se smááááát…Smích léčí, copak to nevíte? Proč mi v tom bráníte? Z hrůzou zjišťuji, že zase není něco správně. Ti krásní a mladí a bohatí se změnili ve staré kulhající vrásčité osoby a …pohlíží na mne s odporem. To nesnesu…Chci pryč…Prosím, chci pryč, nechte mne, už to nikdy neudělám, nikdy už mne neuvidíte….prosím, prosím a dala bych v tu chvíli život za to, aby mne nechali být.Cítím se poníženě, ublíženě…já to nemyslela nijak zle. Chtěla jsem se jenom smát a nevím ani proč jsem se ocitla zde. Mezi Váma. Uprostřed moderního ruchu, nejdražších butiků, lákadel prodávajících….Nechtěla jsem sem jít…! Věřte mi! Prosím!!!..a pláču…a v tu chvíli mi nechávají být. Opravdu…Najednou koukám jak vyvoraná myš. Oni odchází, každý za svým. Je jim úplně jedno, že pláču. A pláču usedavě. Bolí mi srdce. A o tom to je..Víte? Právě ve chvíli, kdy opět někoho potřebuju, všichni se odvrací pryč…

A já vidím jen jejich záda..odchází, rozprchli se do svých úkrytů, či jak to nazývají…ten blažený svět, který je obklopuje…ať tam zůstanou. Přeju jim to. Nechte mne tady být a já se z toho dostanu. Ostatně, jako tolikrát….Jen nevím, kudy se vrátit….Na té louce mi bylo hezky a měla jsem pocit, že se blížím ke svému cíli. …Jasně, u louky přece většinou bývá les a u lesa a louky bydlí cvrčci…Jenže já to zase nedokázala. Něco neznámého mi opět strhlo zpátky….a já jsem tady. Jsem opět na začátku. Vím ale , že spím a že se probudím. Kladu si otázku: uvidím Tmu.Světlo. Tmu. Světlo.?

Nechám se překvapit….Už nevím, kam jdu…Jdu ve Tmě. Hrozně dlouho, po asfaltovém chodníčku, občas projede auto. Je mi lépe. Nevadí mi Tma. Už tolik po Světle netoužím. K čemu mi to bylo, když jsem tam byla. Chci se vrátit. Tam, odkud jsem přišla…..

Hurá…..Je mi strašné vedro, cítím jak se potím a potůčky potu si roztírám na hrudi a je mi příjemně…Najednou ležím. Ležím ve své posteli a cítím vzrušení.Proboha z čeho? Z toho potu…? Ale nemohu si odpovědět, protože stále spím.A je mi dobře. Spím ve Tmě, ve své posteli, neslyším už vůbec nic, nechávám se celá pohltit svým vlastním vzrušením. Je mi vedro. Ale krásné…Konečně klid. ….