TICHÁ CESTA MEZI KEŘI

Flekaté prase: takto pořvávali děti na malou Katku ve školce, když měla plané neštovice. Pořvávali na ni, i když pupínky zmizely, i když si schovala hlavu do papírového sáčku, aby zakryla to Flekaté čuně.

Dva roky ji maminka tahala do té ohavné šedé budovy, jen aby zjistila, že tím to neskončí. Přišla základka. Tam ji čekalo dalších devět odporných let posměšků, nadávek a naschválů. Něco nebylo v pořádku. Proč na ni byli všichni zlí? Proč vadilo, že není pěkná?

Do osmnácti let uplynulo mnoho času, mnoho času k přemýšlení, k nekonečným úvahám o životě a jeho smyslu. Změnila se i Katka, avšak jizvy na duši pevně držely.

Dnes v kalendáři stálo velkým písmem KAČENKA 19.NAROZENINY. Cítila se starší, mnohem starší. Ona i její panenská blána, obě dvě si tipovaly tak padesát.

„Vstávej Kačenko, no tak, honem,“ z kuchyně ji budila máma.

Vyvalila se z postele a v koupelně si srazila vrabčí hnízdo. Opřená o umyvadlo hleděla do zrcadla: „Další rok za námi, ať žije život.“

Přemohla se a došla si vyslechnout přání ke štěstí, šťastnému životu, úspěchům ve škole, šťastné lásce. Najednou bylo kolem tolik šťastných slov, že nevěděla kam hodit šavli.

Šťastná láska? Kde ji jako měla hledat? Holky ve škole se s ní bavili z donucení, a to jen v případě, že si potřebovaly dopsat učivo. A kluci? Ten zvířecí element s pérem mezi nohama si ji ani nevšimnul. Mohla se kolem nich procházet po chodbě miliónkrát, ale nestála by jim ani za pohled.

Často se sebe samé ptala, kde je pro lidi jako ona, opravdová, čistá láska? Kde je ten cit - tolikrát popisovaný v růžových knihách, pohádkách či básních. Vyhýbal se jí, věděla to.

Srala na lásku, srala na takový posraný život bez života. Kdyby tak mohla přijít k některému z kluků a on se na ni mohl usmát, dala by za to třeba i ten posraný život.

„Stejný jako ostatní,“ řekla si při pohledu na Tomáše. Ten kluk jí připadal tak dokonalý a hodný, ale nic pro ni. Jednou se ji zdálo, že si ji všímá, ale bylo to příliš neuvěřitelné, než aby to byla pravda. Byl to parchant, stejný jako ostatní.

Vždycky po škole se šla procházet parkem. Tichá cesta mezi keři, jak nazývala tento každodenním rituál, měla za úkol pročistit její hlavu. Nicméně z jara se vycházky stávaly depresivními – kamkoli se podívala, procházeli se zamilovaní, drželi se za ty svý hnáty a cucali a přiráželi … bylo jí zle. Postávala mezi stromy, z bezpečné vzdálenosti pozorovala zamilované páry na lavičkách a toužila po něčem víc, po opravdové lásce.

„Ahoj.“ Stála v parku a dívala se na vzdálenou lavičku, když to slovíčko dolehlo k jejím uším v tak intimní chvíli. Ani se neotočila a utíkala domů, lapená do vlastního studu. Nezajímalo ji, kdo ji oslovil, nechtěla to vědět.

Na druhý den se bála jít do školy, bála se tiché cesty mezi keři, ale šla. Uvědomila si, že postává na tom stejném místě jako včera a čeká, co se stane: obklopena keři, lavičkami, tím hrobovým tichem k přemýšlení.

Proti ní šel Tomáš, ten Tomáš, dokonalý a stejný jako všichni. Zvuk rezonující blány v jejím těle sílil.

„Do háje,“ sklopila zrak, „co ten tady dělá.“

„Ahoj Katko,“ pořádně se nestačila rozhodnout, kam utéct a už stál před ní. „Ahoj, proč se mi vyhýbáš?“ Mluvil s ní jako s člověkem.

Snažil se jí podívat do očí, a zvednout jí tvář. Šáhnul na ni!

Ucukla, jakoby ji bodl dýkou.

„Promiň,“ lekl se.

Přemýšlela, co dál, byla v pasti.

„Sedneme si tady na lavičku?“ Tuhle větu si přála tolikrát slyšet, tolikrát si představovala, až ji jednou vysloví: ale kam to všechno povede?

Sedl si na tu studenou lavičku a čekal.

S výrazem vystrašeného zvířete si přisedla na její opačný konec.

 „Cítíš se dobře?“ Neodpovídala. „Promiň mi ten včerejšek, nechtěl jsem tě vyděsit. Já jen – nevím, proč se mi vyhýbáš.“

Ani neposlouchala, co ji říká. Úplně stačilo, že mluví, víc nedokázala vnímat.

„Každý den se potkáváme na chodbě a nic o tobě nevím. Pokaždé, když si chci s tebou promluvit, zmizíš za rohem. Je mi jasné, že se mě z nějakého důvodu straníš a neumím to s holkama, to přiznávám, ale chtěl bych tě lépe poznat.“

Natáhl k ní ruku, snad aby zjistil, zda ho vnímá, možná jen ze zvědavosti, jestli jí není lhostejný. Byla krásná, krásnější než všechny holky, které znal a tak jiná než všechny ostatní: plachá, krásná, prostě dokonalá.

„Poslouchala jsi, co jsem ti říkal?“ Vůbec ho nevnímala, byla v transu, najednou rozhodnutá, že se celý její život musí změnit právě v tuto chvíli.

Tomášova ruka se jí opět dotkla. Už ne takovým způsobem jako před chvíli, ale víc na duši. Vnímala výhradně své rezonující tělo, mráz v šíji, i ten jeho penis.

Nemusel ji nic říkat, věděla co má dělat. Strhla mu kalhoty a stáhla trenýrky. Najednou šlo všechno samo. Celou tu dobu se cítila plná lásky, plná opravdového citu. Konečně byla krásná.

Tichá cesta mezi keři od toho dne už nebyla nikdy stejná, stala se nostalgickou vzpomínkou na první, opravdovou lásku. Katka nikdy nepochopila, proč se ji Tomáš začal od té chvíle vyhýbat. Vždyť to bylo tak krásné, ještě teď si vybavovala jeho city, byl jich přece tak plný, že musel plakat.