Místnost byla nezvykle nestabilní a až záhadně rozmazaná. Jasné světlo přicházející z jedné strany se rozplývalo na tmavé stěně a postupně přecházelo ve špinavou šeď. Ticho dávalo vyniknout těžkému oddechování. Lavrin Oborovsky zamžoural a poměrně úspěšně se pokusil zaostřit. Stěna, na kterou hleděl, byl strop. Omšelý strop hostinského pokoje, jehož zašlé detaily vybarvoval svit dopoledního slunka vnikající dovnitř malým oknem. Prvé Lavrinovo zjištění, jež následovalo po určení místa, kde se nachází, bylo, že jej ukrutně bolí hlava. Matná vzpomínka na divoký průběh včerejšího večera dávala pro tento nelichotivý fakt dostatečné vysvětlení. Žádné další škody, jež utrpěla jeho tělesná schránka, se ale zatím neprojevovaly, a tak se odhodlal vstát. Odhrnul ošoupanou deku a alespoň se opřel o loket.
„Kruci…!“ vypadlo z něj udiveně, když pod sebou nahmátl tělo. Přesněji nahé ženské tělo. Rukou si promnul obličej, a pak se chytil za hlavu, jako by chtěl zastavit neúprosný rej příšerné bolesti. Ačkoliv příliš detailů v paměti nevypátral, letmé útržky toho, co se dělo v noci, jej přiměly k neznatelnému gestu uznání na adresu oné dívky. Byla drobná, štíhlá, dlouhé rezaté vlasy chaoticky roztěkané po polštáři jí zakrývaly obličej. Touhu opájet se pohledem na její ladné křivky však Lavrinovi přetrhla potřeba nějak, pokud možno rychle, se vypořádat s bolením té nepotřebné tělesné součástky na krku.
Chvilku sbíral odvahu a posadil se. Vcelku spolehlivě už poznával pokoj, ve kterém se včera odpoledne ubytoval, v rohu stál maličký stolek, na něm svícen, vedle jedna židle a na zemi se válelo plno věcí. Snadno identifikoval svůj batoh, obtížněji pak některé svršky rozházené ode zdi ke zdi.
Dívka se drobně zavrtěla a cosi zamručela. Lavrin radši honem vstal, aby se stihnul do něčeho obléct, než se jeho překvapivá spolubydlící úplně probere. Stačil najít alespoň kalhoty.
„Jejka,“ špitla dívka, když se jí podařilo odhrnout neposlušné vlasy z obličeje a trošku se rozhlédnout. Lavrin nepochyboval, že je v první chvíli obdobně zmatená, jako byl on, nicméně, že je úplně nahatá ji zjevně netrápilo. Chvilku ho zaujatě sledovala, kterak se přehrabuje hromadou oblečení.
„Dobré ráno,“ řekla nakonec spokojeně a její jemná ústa vykouzlila až podezřele milý úsměv.
Lavrin nechtěl být nijak přehnaně nezdvořilý, ale nepříjemné sucho v ústech a oprávněná obava, aby brzy neprasklo, že si ani nepamatuje její jméno, zapříčinily, že jenom zavrčel. Konečně dopnul kalhoty a začal se rozhlížet po dalších částech svého oděvu.
„Mohl bys mi prosím podat šaty,“ pokračovala zrzka příjemným tónem a ukázala kamsi do rohu na malý béžový kus látky. Lavrin se pro něj váhavě sehnul. Usoudil, že by mu materiál z něj sotva stačil na ponožky, a všemožně ho začal převracet a rozmotávat, aby v něm rozpoznal cokoliv, co se dá obléknout. Po bezvýsledném snažení prohodil tuctovou nadávku a splnil jednoduché přání.
„Děkuji,“ pronesla dívka a bez menších obtíží se umístila do těsných šateček. „V noci jsi s nima takový problémy neměl,“ pošťouchla svalnatého chlapíka.
„To jistě,“ nedal na sobě nic znát Lavrin. Jeho zoufalá snaha rozvzpomenout se na noční dobrodružství v posteli mu však přímo koukala z očí.
Dívka se poprvé začervenala. „Jsem Liana…“
„Já Lavrin…“
„Včera jsi tvrdil, že Erik…?!“ zarazila se Liana.
„Aha,“ sklonil hlavu Lavrin. Bylo mu jasné, že pokusům vymotat se z trapné situace odzvonilo, tak se rozhodl, že letmou známost alespoň důstojně ukončí omluvou. „Hele, vážně promiň, rád jsem tě poznal, ale včera jsem měl nabráno trochu víc než je zdrávo, takže…“
„To nic,“ skočila mu Liana do řeči, „však já taky.“
Oboustranné přiznání trochu uvolnilo atmosféru. Lavrin jen pokýval hlavou a sklonil se ke svým zavazadlům. „Krucinál!“ zhrozil se náhle. „Kde mám meč?!“ Zlostný pohled zakotvil na Lianě.
„No co, čím jsem asi měla večer zaplatit,“ utrousila dívka jako by nic.
„Cože?!“
„Nerozčiluj se, neměl jsi u sebe ani vindru, tak jsem hostinskýmu napovídala, že ten rezavej kus železa je vzácný meč z Tagarských jeskyní a že má velikou…“
„Ty huso pitomá!“ rozkřikl se Lavrin. „To je meč z Tagarských jeskyní…!“
Liana nasadila provinilý výraz. „Omlouvám se, ale vždyť si za to můžeš sám… Proč se pouštíš do oslav a radovánek, když nemáš peníze…?!“
Na to Lavrin nedokázal nic říct, takže akorát zase zavrčel.
„Zkoušela jsem mu nabídnout nejdřív tvůj štít, jenže za ten otrhanej cár kůže…“
„Ten otrhanej cár kůže je šupina černého draka…“
„Vážně…?“
„…a už si nech svoje blbý poznámky!“ rozhodl se Lavrin zklidnit situaci a začít přemýšlet. „Kolik máš?“
„Čeho…?“
„No peněz, pochopitelně!“
„Nevím, támhle leží můj pásek s měšcem,“ ukázala dívka kamsi na podlahu, „ale budou tam tak tři čtyři stříbrný…“
„Hm,“ zamumlal urostlý bojovník zklamaně, „propili jsme aspoň zlaťák…“
„Dva…,“ upřesnila Liana a výmluvně se zazubila.
Lavrin dlouhou chvíli uvažoval, jestli by to všechno nemohl být jenom špatný sen, ale bohužel všechno nasvědčovalo tomu, že není. Tolik práce, už byl tak blízko, a teď udělá takovou klukovinu. Času nebylo nazbyt, jestli měl ještě něco zachránit. Rukou zašátral v batohu a vytáhl malý bochník chleba.
„Snídaně do postele?“ pokusila se Liana o vtip.
Lavrin demonstrativně poklepal na kost ztvrdlým chlebem o hranu stolu. Pak vzal do ruky masivní tesák a několikrát do nepoživatelného pečiva udeřil. „Kruci!“ zaklel, když nedosáhl zamýšleného.
„Uhni se,“ vyzvala ho Liana. Aniž by čekala na jeho reakci, trochu zašermovala rukama, zašeptala jakýsi nesmysl a místností se mihl zářivý výboj.
„Tisíc ran do toho!“ zaklel Lavrin a polekaně uskočil. „Takovýhle překvápka nesnáším!“
„Promiň, ale máš, co jsi chtěl,“ poukázala zrzka na rozbitý bochníček.
„Je vidět, že jsem večer byl skutečně namol, když jsem si začal s čarodějkou…“
Liana reagovala jen potutelným úsměvem.
Lavrin sáhl po největším kusu chleba a namáhavě z něj vypáčil broušený zelený kámen. „Měl jsem ho schovaný na horší časy,“ vysvětlil a smutně se na ohromný smaragd zadíval.
„Páni!“ hvízdla dívka a už už se chystala vstát, ale nakonec se jen v bolestivé grimase chytla za hlavu.
Konečně se usmál i Lavrin. Kámen strčil do kapsy, všechny věci, jež považoval za své, spěšně nahrnul do batohu a štít si hodil přes záda.
„To jako odcházíš?!“ vyčítavě hlesla Liana.
„Musím ten šutr rychle prodat, ať můžu vyplatit meč ze zástavy,“ vymluvil se Lavrin.
„Aspoň mi podej tornu, leží támhle u dveří.“
Lavrin tak ochotně učinil. Liana se v zavadle trochu pohrabala, aby našla hedvábný černý váček. Cosi z něj vyndala a honem to šoupla do pusy.
„Co to…?“ povytáhl Lavrin obočí.
„To je na bolení hlavy…“
Lavrin v duchu zajásal. „A něco proti tomu bys neměla…?“
Čarodějka nejapnou poznámku odměnila kyselým úšklebkem a bez řečí se o vytoužený lék podělila.
|