Poslední čistota část:III
Bitva
Tento den byl už od rána něčím význačným a neobvyklým. Vypadalo to jako by počasí šílelo. Ráno byla zima, která přecházela přes déšť do nesnesitelného dusna. Troufala bych si i tvrdit, že se svět zbláznil.
Když se Niona konečně probudila, hned ucítila ve vzduchu jisté napětí. Toto napětí měla na svědomí válka, která mohla udeřit každou hodinu,minutu ba i vteřinu. Oba kmeny čekali jen na vhodnou chvíli,kdy by mohli zaútočit. Střetnout se měli vedle lesa na rovné pláni.
Momentálně pršelo. Déšť byl tak silný, že se ani jeden kmen neodvažoval zaútočit. Segon se svoje bojovníky snažil povzbuzovat. Vcelku se mu to dařilo i když měla vesnici viditelnou přesilu.
Niona tušila, že ještě nikdo nezaútočil i přesto jakmile vstala a oblékla se běžela rovnou na bojiště a padla Segonovi do náruče.
„Ještě je čas stáhněte se.“
„Ne Niono, je pozdě. Vypadali bychom jako slaboši, kdybychom se stáhli.“
„Možná slaboši, ale živí.“Segon se na ni láskyplně podíval a Niona ho naposledy políbila.
„Jsi můj strážný anděl. Jestli zemřu, nezapomeň, že i v té poslední chvíli jsem myslel na svoji manželku.“
Po rozhovoru se Niona odebrala do lesa k jezeru. Připravená nést břemeno osudu. Šla do středu lesa k jezeru. Tam, kde to vše začalo, mělo vše skončit. Sice se vzdalovala, ale pořád slyšela Segona, náčelníka Ukubatuma a bojovníky. Když se hodně daleko, uslyšela bojový pokřik, znamení, že bitva započala. Zaváhala a na pár sekund se otočila. Pak už běžela k jezeru, dotkla se hladiny a po tom celá vklouzla do vody.
„Konečně jsi tady, dcero.“Uvítal jí pod vodou hlas nikdy nepoznané matky.
„Vím, co musím udělat, ale proč se musím vrátit do podoby jednorožce.“
„Není čas na nesmyslné rozmlouvání.Až vykonáš své poslání přijdeš za námi do říše elfů.“
„Já za vámi nechci. Miluji Segona.“
„Už běž.“Odpověděla jako by neslyšela, co jí dcera povídá.
Z jezera vyběhlo elegantní zvíře, proběhlo lesem jako střela a teď stálo na bojišti mezi vesnicí a kmenem Ukubatuma. Nikdo si ji nevšiml. Bylo několik vteřin před střetem. Bojovníky dělilo pásmo o velikosti dvou metrů.
Niona čekala na vhodnou dobu. Snažila se najít Segona. Nebylo těžké ho zpozorovat, měl odlišné vyzbrojení a styl jakým bojoval…
Segon do stal ránu a okamžitě se sklátil. Niona tohle nevydržela. Věděla, že udělá úplně něco jiného než měla, že zklame jednorožce , ale i přes to ji nic nedokázalo zastavit. Srdce jí bušilo a třáslo se jí celé tělo. Rozběhla se, zavřela oči a prorážela si cestu mezi bojujícími. Doběhla na místo, kde padl Segon a zastavila se.
Netuším jestli je očarovala a nebo tak překvapila, ale nikdo se ani nepohnul. Všichni do jednoho měli oči jen pro plačícího jednorožce. Všichni pozorovali jak se Niona mění opět ve člověka a vznáší se i se Segonem k nebesům.
Když zůstala viset nad nimi v jakémsi paprsčitém krunýři a jemně na ně mluvila pro některé nezmámím jazykem, lidé si uvědomili jaká je válka utrpením pro ně samotné. Ať to bylo kouzlem nebo něčím jiným, co má každý člověk v sobě všichni si uvědomili velkou lásku Niony a také přestávali chápat smysl tohoto boje.
Nakonec se Niona a Segon rozprskli na miliardy třpytivých částeček, které z nebe padaly na ohromené bojovníky. Vypadalo to jako miliardy padajících hvězd. A možná, že to s hvězdami něco opravdu mělo společného. Kdo ví? Pro lidi tohle však byl nový začátek.
Ani v říši elfů ani v říši lidí, ale tam, kde láska kvete. Moře tam šumí, slunce hřeje a vítr si lehce pohrává s bílými vlasy jedné dosti mladé ženy.
|