Láskou živený ve snu ztracený bloudil v oceánu nebeském do záplavy emocí pohroužen.
I tu se zjevila hle, spanilá víla do zlatého hávu oděná křištálovému zrcadlu podobna.
Zrcadlu, zjevujícímu krásu světa jíž převelice miloval krásu, co nitě jeho citů splétá sebe by pro ni obětoval.
A ono setkání se smyslem života jeho bylo jak letmé pohlazení dechem vánku svěžího.
Krůpěje pomněnek kanuly jí po tváři uzřel její duši ve zlatavé záři.
A náhle to pochopil: nikdy nemilován, své naivní srdce v hluboké tůni žalu utopil; chlad nesl těžce pod křišťálovým zrcadlem pochován. |