1.
Bíle zdi mého pokoje mi dnes připadají nějaké jiné, cizí. Nepoznávám je, přestože si mě jistě pamatují ještě jako malé dítě. I má postel je dnes jako vyměněná. Ztrácím se v ní pod mou oblíbenou peřinou a cítím, jak se se mnou celý svět houpe jako loď na rozbouřeném moři.
Obvazy na tváři mě nepříjemně tíží. Připadám si jako vězeň, který se prochází po dvoře a přitom neustále za sebou vláčí černou kouli nadměrné váhy. Občas se mi zdá, že nemohu popadnout dech. Snažím se ty prokleté obvazy strhat, ale ruce mě neposlouchají, jakoby měly svou vlastní hlavu, ne tu, co se právě dusí kašlem na polštáři.
Z dálky slyším lékaře a rodiče. Jejich obličeje se slévají v jeden nedefinovatelný světlý bod. Zavírám oči, a když je opět otevřu, pokoj je prázdný...
Pohledem zavadím o rám dveří a až nyní si všimnu, že nejsem tak sama, jak jsem si původně myslela. Ve dveřích se jako přelud objevila mladá dívka s rozpuštěnými havraními vlasy a s nepřirozeně světlou pletí.
Její tmavé šaty, podobající se cárům látky barvy tmavě šedé a černé, ještě zdůrazňují její nezdravou barvu obličeje.
Prohlíží si mě a usmívá se. Neznám ji, ale zdá se mi až podezřele povědomá. Snad jsme se již někdy, někde setkaly.
Dívka nečeká na mé vyzvání a vstoupí do pokoje. Náhle se zastaví s pohledem upřeným na popraskané vybledlé stěny pokoje, které již potřebují vymalovat. Rozhlíží se, jakoby na nich hledala něco zajímavého. Jediné, co však může spatřit, je pár černobílých fotografií, mapa České republiky a loňský kalendář, který jsem ještě nestihla vyměnit. Její pohled putuje dál po pokoji a nakonec spočine i na mé posteli. Opět se pousměje a pohne se směrem k ní. Posadí se na její okraj, a pak se upřeně zadívá do mých očí. Tvář se ji rozzáří, ale pak náhle zvážní a v očích se jí objeví slzy. Jakoby mi četla myšlenky...
„Proč se na mě tak díváš ?“zeptám se jí, když její pohled začíná být dotěrný.
Dívka sebou trhne. Mlčí. Zdá se mi, jakoby přemýšlela o tom, zda má odpovědět. Po dlouhém zarážejícím tichu přece jen odpoví :
„ Hledám přítelkyni.“ Opět se odmlčí, jakoby nevěděla, co bude následovat. Dál si mě zamyšleně prohlíží.
Zaráží mě sice její bledost, ale její oči mi berou dech. Fascinují mě. Jsou kruté a zároveň smutné, ale nejpodivnější je jejich barva. Před chvílí hnědá a nyní černá. Dostávám podivný strach. Snažím se promluvit a odehnat ji co nejdál od mé postele a od sebe samé, ale zmohu se pouze na jednu otázku :
„ Kdo jsi ?“
„ Kdo jsem ?“ odpovídá s úsměvem na tváři. „ Myslím, že víš ... kdo jsem !“ hystericky se zasměje.
Prudce vstane a začne zběsile tančit po pokoji. Až teď si všimnu, že se nedotýká země. Žaludek se mi ještě více svírá a srdce začne bít na poplach. Tuším velké nebezpečí.
„ Trošku ti napovím, co si o mně myslíte vy, lidé,“ pokračuje tanečnice. „Podle Vás nemám rodiče, sourozence ani jméno. Existuji od nepaměti a znají mě všichni na světě. Přináším všem hrůzu a strach z něčeho neznámého. Nedělám mezi lidmi rozdíly. Beru sebou mladé i staré, chudé i bohaté, zdravé i nemocné, černé, bílé i žluté. Nevím, co je to nemoc, bolest, soucit ani láska. Jsem bezcitná, krutá a narozdíl od ostatních se nebojím zemřít, protože vím, že jsem nesmrtelná. Už jste si mě dokonce pojmenovali.“
Náhle přestane se svým divokým tancem. Trhavé pohyby vláční, přitančí k posteli a posadí se.
„ No tak, řekni to. Já vím, že to máš na jazyku,“ provokuje mě.
Polknu.
„ Řekni to !“pobízí mě.
Náhle pochopím, proč mám takový strach.
„ Jsi ...,“ začínám nesměle, „Jsi ...“
„ Řekni to !“ skočí mi nedočkavostí do řeči.
Posbírám veškerou odvahu, kterou ještě v sobě nalézám, a větu konečně dokončím:
„Jsi .. SMRT !“
„Smrt, Tod, Death, Mort, Halál .. ? Nebo snad Zubatá ? Jak chceš. Myslela jsem, že mě pojmenuješ jinak než ostatní. Ale máš pravdu. Jsem ta, co Vás - smrtelníky odvádí na věčnost.“ Posmutní. Poprvé za tu chvíli, co mi dělá společnost, se mi nepodívá do očí. Záhy pochopím proč.
„Ty pláčeš ?“
„Ty bys neplakala, kdybys byla mnou ?“ odpoví.
„Myslela jsem, že Smrt nedokáže plakat.“
„Žiji mezi lidmi už dost dlouho, nemyslíš ?“ ohradí se. „Přestože nejsem člověk, začínám se tak chovat. Viděla jsem tolik zloby, nenávisti a bolesti, že jsem se rozhodla nalézt přátelství.“
„Proč se mám stát tvou přítelkyní právě já ?“
Odhrne si dlouhé vlasy z obličeje a opět se mi zadívá nepříjemně do očí. Po nedávných slzách už není ani památka.
„Opravdu to nevíš ?“ překvapí mě otázkou. Nejsem schopna odpovědi. Slova mi uvízla v krku jako knedlík, a proto pouze nechápavě zakroutím hlavou.
„Dobře, odpovím ti. Vybrala jsem si tě, protože mě jako jediná pochopíš. Jsi jako já...“
„To snad ne ?“ říkám až příliš hlasitě. Cizí hlas mě však nepříjemně uklidňuje.
„Nebraň se tomu. Není to zase tak špatné.“
„Že není ?“ ohradím se již klidnějším hlasem. „Odvádíš lidi, na kterých nám záleží. A nejhorší je, že, jak jsi sama řekla, neděláš rozdíly mezi starými lidmi a malými dětmi, mezi zdravými a nemocnými. Jak si své oběti vlastně vybíráš ? To si házíš korunou?“
„O tom nerozhoduji já.“
„A kdo tedy ? Bůh ?“
Odmlčí se, jakoby se bála, že vyzradí nějaké tajemství. Přestane se mi dívat do očí a začíná si pohrávat se svojí havraní hřívou. Hraje si jako malé dítě. Nejprve vezme pramínek vlasů a zaplete jej. Pak jej zase rozmotá. Potom znovu zaplete, a tak to pokračuje do nekonečna. Její hru přeruším zopakováním otázky.
Dívka odhodí své dlouhé vlasy přes rameno a opět se na mě zkoumavě podívá. Nyní se už nebrání odpovědět :
„Dobře víš, že nic takového jako Bůh neexistuje. Koho vezmu s sebou, záleží pouze na lidech samých.“
„A jak ?“ nechápu.
„To ti nemohu a ani nechci prozradit.“
„Proč ?“
„Kdybych ti to řekla, neměla bych už nad tebou žádnou moc. Byla bys nesmrtelná. Přála bych si, abys na to nikdy nepřišla.“
„Když chceš být mojí kamarádkou, proč nechceš, abych byla nesmrtelná jako ty?“
„Jsi jako já před léty. Myslíš, že být nesmrtelný je nejdůležitější na světě ?“
Znejistím. Takovou odpověď jsem od ní rozhodně nečekala. Nechci se ale tak lehce vzdát.
„Ne,“ utrousím, „ale ty jistě dobře víš, že každý člověk chce na všechno přijít a také chce dosáhnout něčeho, co ještě nikdo před ním nedokázal. Proč bych tím člověkem nemohla být já?“
„Stejně nad tím přemýšlel i Gilgameš a Faust a nakonec pochopili, že jsem částí života.“
„To jsou přece jen knihy. Je to výmysl. Autorova fantazie. Není to skutečné !!“ Namítám.
„A jsi si tím tak jistá ? Stála jsem u zrodu těchto knih. Byla jsem inspirací a jsem jejich součástí. Dobře vím, o čem mluvím. Dokonce i Elina Makropulos ...“
„Od Čapka?“
„Ano, od Karla Čapka je mým výtvorem.“ Její slova mě ohromila. Ale stále nechápu, proč by se snažila o napsání takových děl. Dříve, než ji však položím další otázku, odpoví, jakoby mi četla myšlenky.
„Tolik jsem se snažila napsat taková díla, aby lidé pochopili, že Smrt, jak mě nazýváte, není tak strašná, pokud má ukončit trápení, které s sebou přináší nesmrtelnost. Přestože se knihy proslavily, nesplnily můj záměr.“
„Ty chceš, abychom po tobě toužili a měli tě rádi ?“
„To jsem neřekla,“říká dotčeně. „Pouze by mě zajímalo, proč každý člověk touží po něčem, co mu není souzeno?“
„Je to stejné, jako ty toužíš po přátelství a společnosti...,“ odpovím bez přemýšlení. Zaskočí jí to. Oči jí opět ztmavnou. Postaví se a je připravena k odchodu.
Dívám se na ní se soucitem a s lítostí, čekám na její odpověď. Cítím lehký vánek, když kráčí ke dveřím. Už si myslím, že neodpoví a odejde bez pozdravu, ale mýlím se. Ve dveřích se ještě jednou obrátí a s klidem v hlase vysvětlí to, o čem přemýšlela při chůzi.
„Ano, toužím po společnosti. A tu touhu jsem začala pociťovat až tehdy, když jsem se Vás smrtelníky snažila pochopit.“
„Takže se stáváš člověkem ?“
„Sama nevím. Už musím jít. Čeká mě ještě nějaká práce.“
„ Počkej ještě,“ snažím se jí zadržet. „Setkáme se ještě někdy ?“
„A ty bys chtěla ?“
Přikývnu, protože se mi nedostává slov. Smrt se smutně pousměje a malý okamžik přemýšlí nad odpovědí.
„Jednou jistě,“ říká po chvíli. „ Nashledanou příště.“
„Nashledanou,“ pozdravím ji s úsměvem. Poté si Smrt zaplétá havraní vlasy, obléká si černou kápi, vezme brousek a kosu, která se jí z ničeho nic objevila v ruce, otočí se ve dveřích a ztratí se stejně náhle, jako se objevila. Ještě chvíli se dívám na opuštěné dveře, a pak vyčerpáním zavírám oči ...
2.
Ráno se probouzím už s lepší náladou. Horečka klesla a mně se konečně ulevilo. Ale i přes můj výrazně lepší zdravotní stav mě něco trápí. Jediné, co mi neustále vrtá hlavou, je večerní rozhovor, který nedokážu rozumně vysvětlit. Byl to sen nebo holá skutečnost ?
Připadám si jako blázen. Mé představy získávají konkrétní obraz. Vidím se ve svěrací kazajce, jak ležím v „klubíčku“ na posteli v bílém pokoji se zamřížovanými okny a s dveřmi bez kliky. Z holých zdí cely na mě dýchá pouze lidská zoufalost a strach.
Hrobové ticho občas přeruší bolestné, vyplašené a někdy až hysterické výkřiky obětí z jiných pokojů, které v samotě působí jako nůž bodnutý přímo do srdce. Z úst bláznů se derou slova, díky nimž tuhne krev v žilách.
„Já sem nepatřím...“
„Za nic nemůžu...“
Hlasy se neustále překřikují. Jejich zoufalé nářky mě děsí. Zavírám oči a instinktivně si strkám ukazováčky do uší. Ticho. Najednou jsou všechny hlasy minulostí.
Jsem opět sama v útulném prostředí mého pokoje pouze se svými myšlenkami a z ničeho nic mě konečně napadá řešení, jak si vysvětlit tu záhadu. Večerní rozhovor mohl být výplodem vysoké teploty, která způsobila věrohodnou halucinaci.
I přesto, že konečně přicházím na teorii, která vyvracela pravdivost nočního setkání se Smrtí, někde hluboko v duši cítím, že to bylo více než pár stupňů na teploměru. Můj šestý smysl mě ještě nikdy nezklamal...
Jako každý letní večer stojím u otevřeného okna ve svém pokoji a zasněně se dívám na měsíc, který je právě v úplňku. Svůj rituál si nenechám ujít ani při mé nemoci. Právě naopak. Tím, že jsem nemocná a mám zakázáno vstát z postele, uskutečňuji mé noční dobrodružství s větší chutí než obyčejně...
Kdo by aspoň jednou v životě nechtěl porušit nějaký ten příkaz a především tehdy, když výsledek nepůsobí nikomu bolest, nýbrž radost ?
Je něco po jedenácté a ulice jsou již několik hodin prázdné. Ticho nočního města občas přeruší píseň opilého muže, který se vrací domů z blízké putyky. V klátící se postavě poznávám svého souseda bydlícího na přízemí v tom nejvíce páchnoucím bytě našeho činžáku. Je znám svými každodenními „hrátkami“ s alkoholem, v nichž nezná svou míru.
Nepamatuji si, kdy jsem ho naposledy potkala ve střízlivém stavu. Raději se mu tedy vždy vyhýbám, protože se mi protiví jeho opilecké monology...
Najednou se přistihnu, že se škodolibě usmívám. Alkoholem zmožený muž se snaží zasunout klíč do zámku u vchodových dveří. Klíč se mu v ruce pohybuje natolik, že se mu to nedaří. Čím víc se mu to nedaří, tím víc se usmívám.
Po několika minutách marného snažení mě bezradnost muže začíná nudit. Soused se však nemíní vzdát. „Kamarád“ alkohol mu ale dnes večer nedovolí uložit jeho zchátralou postavu do měkkých peřin.
Opilec se pod návalem „společenské“ únavy hroutí přímo na zem. Zakleje, ještě silněji uchopí svou nedopitou láhev, špinavá záda opírá o ještě špinavější zeď a usíná. Pokolikáté již na tomto místě?!
Dnes ho už neprobudí ani rána z děla. Přestává být proto zajímavý i pro mě. Prohlížím si tedy ubytovnu na protější straně ulice, abych tak zaplašila únavu, která mě začíná ovládat.
Téměř všechna okna starého šedého domu jsou temná, záclony jsou většinou spuštěny. Tu a tam hraje ještě nějaká televize, ale během chvíle utichá i ona. Pouze obloha zůstává neměnná. Na nebi není ani mráček, hvězdy se lesknou jako milióny drahokamů a svit měsíce se dostává do každé škvírky v ulici.
Přestože mi obvazy na mé tváři znepříjemňují tento zážitek, cítím, jak letní vánek čechrá mé vlasy. Není těžké zavřít oči a nechat se unášet daleko do hlubin vesmíru, do jiného času, do jiného kraje, do země, kde každý sen je předem splněným přáním...
Náhle pocítím sevření v duši. Současně s mou nejhorší obavou slyším odbíjení dvanácté hodiny na nedaleké kostelní věži. Zvuk zvonů mě poleká, přesto nechám oči zavřené. Nechci přijít o krásnou chvíli, kterou mi připravil zářící úplněk.
Svou vizi však neuchráním. Opět navozenou příjemnou atmosféru přeruší havraní zakrákorání přímo za mými zády. Žaludek se mi ještě více sevře a srdce začne bít na poplach.
Cítím se jako na plátnech kin, na němž právě běží horor a já v něm hraji hlavní roli. Snažím si vybavit aspoň jednu filmovou hvězdu, která přelstí zabijáka a ze všeho vyvázne jako hrdinka.
„Uteč, uteč, uteč...,“ zní mi v hlavě.
Strach mi zatemní myšlenky. Jediné řešení, které mě v této situaci napadá, je otevřít oči, otočit se a čelit svému strachu.
Bohužel pro mě, strach zvítězí. Hrůzou zůstávám stát jako opařená. Na pár chvil se ze mě stává další Lotova žena. Obraz, který se mi naskýtá, je mnohem děsivější než jakýkoliv výmysl filmových scénáristů.
Uprostřed pokoje stojí černá vrána s roztaženými křídly, která se během chvíle začíná měnit. Nejprve získává formu poletujícího démona v černé kápi, v jehož obličeji žhnou pouze dva rudé kamínky. V levé kostnaté ruce drží kosu, zatímco pravá ruka shazuje plášť.
Ve chvíli, kdy se kousek oděvu dotýká země a vypaří se, démon získává podobu staré ošklivé ženy s copem dlouhých prošedivělých vlasů. Při odhození kosy její časem poznamenaný obličej začíná mládnout. Vrásky se vyhlazují, obličej se zjemňuje a do tváří a rtů se vrací rudá barva.
Při rozplétání copu řídké prošedivělé vlasy začínají sílit a tmavnout. Získávají své ztracené mládí a lesk stejně rychle jako celá postava. Rudě žhnoucí kamínky v bledém obličeji mizí a na jejich místě se objevují tmavě hnědé oči mandlového tvaru...
Z dívčiných rtů se ozývá slabý výdech. Vypadá to, jakoby se právě probudila z dlouholetého spánku...
„Polekala jsem tě ?“ zeptá se mě. Její hlas mě konečně probouzí k životu.
„Ty jsi vážně skutečná ?“ zapochybuji. Pokojem se rozléhá smích připomínající cinkání rolniček.
„Samozřejmě. Chceš nějaký důkaz o mé přítomnosti ?“
„Jen to ne,“ zaprotestuji, „raději se posadím,“ rozhodnu se vzápětí.
Dívka uchopí židličku a přistrčí ji ke mně. Bez váhání se na ni posadím. Párkrát se zhluboka nadechuji a současně si v duchu slibuji, že další den navštívím nějakého terapeuta, který mi vše rozumně vysvětlí a ujistí mě, že opravdu nejsem blázen. Zavírám oči v domnění, že až je opět otevřu, bude všechno jinak... Ale není. Dívka stále poletuje na svém místě jako před chvílí.
„Slíbila jsem ti, že se ještě setkáme,“ prolomí Smrt to trapné ticho, „ale pokud nechceš, můžu zase jít,“ nabízí se.
Proč ji nedokážu od sebe odehnat ? Je mi jí líto, když vidím, jak se tváří. Vypadá tak zranitelně - skoro jako zoufalý člověk.... Ano, jako člověk, který je už dlouhou dobu sám a hledá přátelé, kteří by ho pochopili.
Je jako já před několika lety, kdy jsem také byla nežádoucí. Proč ? Vlastně ani nevím. Je to tak dávno, že jsem všechny vzpomínky uzavřela na dně zamčených krabic, od nichž jsem úmyslně ztratila klíč...
„Prosím, posaď se.“ nabízím ji svou židličku, na níž jsem ještě před chvílí seděla plná úzkosti a strachu. S tichým „děkuji“ se posadí.
„Jak ti mám vlastně říkat ?“ zeptám se až příliš směle na někoho, kdo právě sedí proti největší zkáze lidstva. Počáteční strach ze mě pomalu vyprchává. Snažím se svou smělost Smrti vysvětlit:
„Víš tvé pojmenování ...“
„SMRT se ti zdá poněkud kruté ...“ doplní bez větších rozpaků.
S úžasem ve tváři s ní souhlasím.
„Už dávno jsem si vybrala jméno,“ rozhovoří se dívka, „ale zatím jsem ještě neměla nikoho, komu bych ho mohla povědět. Jak se ti líbí jméno Liliana, Lilian, Lili ...“
„Neobvyklé jméno pro neobvyklou osobu ,“ uklouzlo mi.
Prohlíží si mě s výčitkou ve tváři.
„Omlouvám se. Nechtěla jsem se tě dotknout,“ snažím se zachránit situaci, do níž jsem se dostala díky své prostořekosti.
„To je vpořádku. Je ti to nepříjemné, chápu tě ..“
„Ty chápeš ?!“ Opět vyčítavý pohled. Tentokrát ale nečeká na mou omluvu a raději pokračuje v započatém rozhovoru.
„Chceš vědět, proč jsem si vybrala toto jméno ?“ Mlčím. Nechci ještě více prohloubit tu propast, která se před námi objevila. Mé mlčení přijímá Smrt po svém.
„Kdysi jsem čekala na popravišti na dívku, která byla nařknuta z čarodějnictví. Byla ještě velmi mladá a měla neuvěřitelně krásnou tvář.
Měla být upálena pouze kvůli svým dlouhým, kudrnatým rudým vlasům. Liliana se od malička za své vlasy hluboce styděla, a proto si je raději smotávala pod čepeček. Ukázala je pouze své nejlepší přítelkyni Hance, která ji nakonec zradila. Do Liliany se totiž zamiloval chlapec, kterého chtěla získat Hana. Vtírala se do jeho společnosti tak dlouho, až ji začal nenávidět. Nedával však na sobě nic znát, aby mohl být v blízkosti své vyvolené.
I Liliana si chlapce oblíbila. Začala mít k němu stejnou důvěru jako ke své přítelkyni, přesto své tajemství před ním nadále skrývala. Hana se cítila velmi ukřivděná, že ji mladík odmítá, a proto vymyslela úskok, jímž chtěla svou kamarádku před chlapcem znemožnit.
Jednou při věšení prádla jakoby omylem strhla Lilianě čepec z hlavy. Rudovlasá dívka s pláčem odběhla pro nějakou další pokrývku a Hana mezitím zmátla chlapce natolik, že utíkal za knězem, aby mu vše vypověděl.
Slova se dala do pohybu jako kolo na mlýně a nesmyslná žárlivost se proměnila v inkviziční soud, v němž byla rudovláska nařčena z čarodějnictví.
Žádný smrtelník nemá neomezenou vůli. Bolest zlomí i ty nejsilnější muže. Co může proti takovým nástrojům učinit křehká žena ? Samozřejmě, že pod náporem mučení souhlasila se vším ...“
Při posledních slovech se Smrti náhle zlomí hlas. Odmlčí se na chvíli, hluboce se nadechuje, aby své vyprávění dokončila.
Zaujatě si ji prohlížím. Z jejího obličeje vyčítám, že vzpomíná na něco, na co už chtěla dávno zapomenout, ale doposud se jí to ještě nepodařilo.
- Asi ještě nenašla tu správnou krabici.- pomyslím si...
Z ničeho nic se začíná chvět, přesto chce svůj příběh dovyprávět.
„...Kolikrát mě při mučení prosila, abych si ji už odvedla s sebou, a já nemohla nic dělat. Kolik bolesti musela vytrpět. Nechtěla se stát čarodějnicí. Bránila se do posledních sil. Nakonec se jí stejně stát musela, aby skončila ta ukrutná bolest, kterou ji způsobovaly mučící nástroje.
Její kdysi krásné, štíhlé prsty byly rozmačkány palečnicemi a kotníky zdeformovaly španělské boty. Její obličej zestárl za těch pár měsíců, které strávila v kobce, nejméně o deset let. Vypadala uboze ...“
„Tím chceš říct, že se přiznala k čarodějnictví, přestože čarodějkou nebyla?“ snažím se pochopit souvislosti jejího příběhu.
„Tím chci říci, že byla přinucena přiznat se,“ opravuje mě černovlasá dívka. „Důkazem toho, že je společnicí satana, byly její rudé vlasy symbolizující pekelný oheň. Díky tomuto prohlášení ztratila přátelé a vlastní rodina ji zavrhla. Přišla také o své dobré jméno.
I přesto, když na mě čekala přivázaná k dřevěnému kůlu, stála hrdě a se vztyčenou hlavou jako socha z mramoru. Dobře věděla, co ji čeká, ale ani tehdy nepocítila strach, byla smířená se svým osudem. Nemodlila se. Už v kobce přestala věřit v někoho, kdo by ji zachránil...
Když se jejich lýtek dotkl první plamínek, pouze se zachvěla. Při dalších dotycích jen těžce zadržovala výkřik a v očích se ji objevily slzy. Naposledy pohlédla na nebe a pozdravila slunce. Naposledy zrakem zabloudila mezi přihlížející, jejichž tváře se jí díky kouři rozmazávaly. Naposledy se podívala i na své rudé vlasy, které ji začaly splývat s ohněm. Až nyní se ozval srdcervoucí výkřik bezmoci....“
Ticho. Smrt chce, aby na mě příběh zapůsobil.
„Proč se jmenuješ podle ní ?“ nechápu pointu jejího vyprávění.
„Také se stala někým, kým se stát nikdy nechtěla,“ zazní odpověď bez jakéhokoliv náznaku váhání. Jakoby svou odpověď znala dříve, než jsem ji položila otázku.
„Ty jsi člověk ?“ nedávám se odradit od záměru, který mi má osvětlit, s kým to vlastně diskutuji v této místnosti. Snad je to opravdu pouze má halucinace. Nějaký přelud...
„Nikoliv. Ale cítím, že jsem jím kdysi byla,“ překvapí mě svou ráznou odpovědí. „Možná...“ Zapochybuje po chvíli dívka s havraními vlasy, s nimiž si opět pohrává.
„A co se stalo s Hanou ?“ napadá mě ještě.
„Vzala si za manžela mládence, o něhož usilovala, ale nikdy s ním nebyla šťastná. Manžel ji totiž neustále srovnával s rudovlasou dívkou... Lidé tomu říkají „ironie osudu“, přestože osud s tím nemá co dělat..“
„Tím chceš říct, že osud existuje ?“ chytám se další vyřčené věty zabývající se tématem, které mě nadmíru zajímá.
„Co je vlastně osud ? Slovo zachycující smysl života nic víc !“
„Smysl života ? Já v životě žádný smysl nevidím. Narodíme se, abychom se vzdělávali, získávali zkušenosti, pracovali a množili se. Po splnění úkolu umíráme i se svými názory a upadáme v zapomnění. Vlastně jsme vůbec nebyli. Co po nás zůstane ? Genetický kód v podobě našich potomků. A pokud děti nemáme ? Co je tedy tím smyslem ?“
„To se ptáš ty mě ? Přece až na smrtelné posteli zjistíte, co je smyslem vašeho žití, a jelikož jsem nesmrtelná, toto poznání je mi odepřeno,“ ohradí se dívka.
Vidím, že se jí má zvědavost nelíbí, ale přesto se pouštím dál na „tenký led.“ Možná, že už nebudu mít další příležitost k rozhovoru.
„Jaké je to být nesmrtelnou ?“
„Takové jako být smrtelnou, ale v delším provedení...,“ zamyslí se. „O hodně delším,“ dodá po chvíli. „Proč mě neustále zpovídáš ? Jsi jako kočka, která zahlédla v trávě myš. Vzápětí z ní učiní svůj cíl a rozbíhá se za kořistí. Běží za ní do té chvíle, dokud její drápy neuchopí to malé tělíčko a první sousto ji nespočine v žaludku. Nezapře se v tobě budoucí novinář.“
„Nechtěla jsem se tě dotknout. Pouze jsem se chtěla něco dovědět o tobě, o tvém životě...“
„A přitom chceš také zjistit něco pro sebe...,“ doplní mě. Nemá smysl zapírat :
„Ano...Vlastně máš pravdu. Jak to víš ?“
„Jsem přece trošku jako ty ! Už si zapomněla ?“
„Jako já ?“ nechápu.
„To je jedno. Musím už jít.“ Dívka se zvedá ze židle. Přistoupím k ní a uchopím ji za ledovou ruku.
„Lili, zůstaň.“ Snažím se ji zadržet. „ Mám ještě spoustu otázek.“
„Ráda bych, ale mám své povinnosti stejně jako ty.“
„Kdy opět přijdeš ?“ Lili mi vytrhne svou ruku. Ohlíží se po dveřích. Náhle zmizí s pozdravem na rtech...
Dveře se otevřou a do pokoje vstupuje má matka ve své oblíbené bílé noční košili.
„Co to tu provádíš ? A s kým si tu povídáš ?“ zeptá se mě. Uvědomím si, že stojím zaraženě u otevřeného okna. Na nedaleké kostelní věži právě odbíjí dvanáctá hodina.
„Víš přece, že nesmíš vstávat z postele,“ pokračuje se svým káráním. „Doktor Heřmánek ti to přece zakázal. Tak pojď. Půjdeš si opět lehnout.“ Odvádí mě do postele. Ulehám do svého studeného pelíšku a přitom pozoruji svou matku, která mě láskyplně zakrývá peřinou. Soustředěně kontroluje mé obvazy, zda jsou správně uvázané. Potom mě pohladí po vlasech a popřeje mi dobrou noc takovým způsobem, jako když jsem byla malá holčička.
„Tak už spi. Dobrou noc, ať tě blechy štípou celou noc.“
„Dobrou, mami.“
3.
-Dnes je den D. Konečně se zbavím té zátěže. Konečně zase uvidím svou tvář v zrcadle bez těch nesnesitelných obvazů. Jak dlouho jsem je měla ? Celé letní prázdniny ? Déle? Nevím. Zdá se mi, že v té své posteli ležím už celou věčnost. Od dnešního dne už bude všechno jinak. Opět se vrátím do normálního života a nebudu zavřená v tomto až příliš známém pokoji. Zase budu chodit se svými přáteli na večírky. A konečně opět uvidím Honzu. Jak asi strávil prázdniny v Anglii ? Jistě se měl mnohem lépe, než mi píše na pohlednicích :
„Moje milé Srdíčko, dnes opět pršelo. Je tu hrozná nuda. Lidé jsou tu hrozně upjatí. Jediné, na co myslí, je ten jejich čaj o páté. Moc mi chybíš. Už se těším, až se opět setkáme.
Líbá Tě tvůj Honza“
Tehdy jsem měla tu nehodu. Během mé nemoci přišel ještě jeden láskyplný dopis a včera máma ve schránce našla další pohlednici :
„Proč mi nepíšeš ? Čekám na tvoji odpověď už dva týdny. Hodně se toho změnilo a já Ti musím něco říct. Přijedu za pár dní. Rád bych se s tebou sešel. Je to nutné.
Ahoj Honza.“
Bude to asi vážné. Napsal jenom „Ahoj Honza“. Žádné chybíš mi, stýská se mi, nebo líbá Tě tvůj...Žádné Srdíčko, Pusinka či Sněhurka. Co mi asi chce ? - Z mých úvah mě vyruší váhavé zaklepání na dveře.
„Jsi už vzhůru ?“ Do pokoje vstupuje máma a v jejím těsném závěsu i doktor Heřmánek.
„Dobré jitro,“ pozdravím.
„Dobré,“ odpoví lékař na pozdrav. Váhavě a lehce našlapuje na parkety v máminých zapůjčených růžových papučkách, aby zabránil nepříjemnému vrzání. Se svou robustní postavou to však nemá zcela snadné. Čím více se snaží našlapovat zlehka, tím více se dřevo prohýbá.
Na jeho kulatém obličeji se objevují první kapky potu. Stírá si je svým kapesníkem, který právě vylovil z jedné ze svých kapes. Připadá mi jako „slon v porcelánu“ a pouze tak tak zadržuji smích. Konečně přistupuje k mé posteli.
„Tak se ukaž,“ řekne s úlevou a položí svou koženou brašnu na zem.
„Dnes nastal tvůj den,“ pokračuje muž s prošedivělými vlasy a vousy a naklání se nad mým obličejem. „Konečně se zbavíš obvazů, jsi ráda ?“
„Ano. Už to příšerně svědilo, “ přitakám.
„To je dobré znamení.“
Dnes poprvé jsem od něho slyšela tolik slov. Většinou je zamlklý a jakoby neustále o něčem uvažoval. Na jeho čele se vždy objeví taková hluboká vráska, která mu dodává na vážnosti, ale dnes je pryč.
- Kam se asi ztratila?- pomyslím si.
„Tak se na to podíváme,“ komentuje své počínání Heřmánek. Ze své kožené brašny vytahuje dlouhé nůžky a prostříhává se pralesem obvazů. Sevření na tváři se uvolňuje. Pokožka ještě více svědí. Snažím se poškrábat, ale dvě silné ruce mi v tom zabrání.
„Co to děláš ?“ zeptá se lékař s klidným hlasem.
„Hrozně to svědí. Nedá se to vydržet,“ přeháním.
„Zase to nebude tak zlé. Ještě chviličku vydrž. Už to bude,“snaží se mě uklidnit.
Nějak to nepůsobí. Začínám se vrtět a lékař má mnohem těžší práci. Nejenže jednou rukou svírá mé zápěstí, ale druhou se snaží přestříhnout chumel srolovaného obvazu, který se mu pod nůžkami vytvořil. Po chvilce dalšího zápasu si povzdechne :
„Tak takhle to dál nepůjde,“ vzhlédne k matce s prosbou ve tváři a ta mu jako anděl strážný přichází na pomoc.
„Já se o to postarám. Mám jí chytnout ruce, nebo přestříhnout ten obvaz ?“ nabízí se .
„Chyťte jí prosím za zápěstí, zbytek už zvládnu sám,“ odpovídá zadýchaně doktor. Sevření lékaře na chvíli poleví a je nahrazeno mnohem jemnějším a láskyplnějším maminčiným.
Občas postřehnu, jak mi ruce pevněji sevře a potom opět poleví. Jakoby mi tímto gestem chtěla předat sílu. Pomalu nevnímám Heřmánka a zaměřuji se pouze na matku a náhle vidím pouze ji, pak její tvář olemovanou plavými vlasy, hnědé oči a malá ústa a potom... potom už vidím pouze světlo, které vyzařuje...
Světlo se najednou rozmazává. Zdá se mi jako by tu máma byla a zase nebyla. Prošlo mnou divné mrazení. Že bych se vznášela někde nad nimi? Měla jsem takový zvláštní pocit, jako bych v tomto imaginárním světě nebyla sama. Jako by se i na mě někdo z výšky díval.
„Ty už jsi tady ?“ ozve se přede mnou.
„Co tu dělám?“ odpovím Lilianě bez pozdravu. „Umírám?“ vyděsím se.
„Ne, pokud nechceš,“ řekne mi velice klidně.
„To nemyslíš vážně?“ Najednou mi prolétl celý život před očima.
„Žert, tak se tomu u vás říká. Prostě je to jen žert.“ řekne Lili s úsměvem na tváři. Jejímu vtipu jsem však neporozuměla.
„Žert?“ začínám být podrážděná. „To není legrační. Co tu dělám a proč tu proboha jsem ?“
„Chtěla jsem Ti ukázat, co dělám. Chceš jít se mnou?“
„S tebou? A co máma? Vrátím se ještě ?“ začnu panikařit.
„To Ti přísahám, že ano. Teď Ti přece sundávají obvazy a kromě toho, zastavila jsem čas, jako včera. Pamatuješ? Když jsme se minule setkaly, odbíjela právě dvanáctá. A když jsem odešla ....“
„Odbíjela dál,“ doplním. „Proč si vůbec včera tak rychle odešla, když umíš zastavit čas?“
„Nemůžu čas zastavovat na příliš dlouhou dobu. Jsem už na to moc vysílená, “ odpoví dívka bez větší pauzy. Poslední slovo jakoby nechtěla vůbec říct.
„Vysílená ? Co to říkáš, vždyť si přece nesmrtelná, tak jak potom můžeš být vysílená?! Nechápu.“
Dívka se zarazí. Strnule se zadívá do dálky. Je jako duchem nepřítomná, jestli se to v tomto stavu dá tak říct. Nedokážu odhadnout, co se jí honí hlavou, ale asi to nebude nic dobrého.
Její tvář prozrazuje hlubokou soustředěnost. Z ničeho nic mě popadne za ruku a někam mě vleče.
„Pojď, máme málo času,“ prohodí jen tak a usměje se na mě.
„A kam to vlastně jdeme?“ zeptám se ještě.
„Pamatuješ si, nad čím ses včera usmívala ?“ odpoví otázkou, které nerozumím.
„Nad čím jsem se jenom usmívala...,“ snažím se vzpomenout si. „Mohla bys mi to trochu přiblížit?“
„Včera jsi se na někoho dívala z okna a...“ Lili pokračuje s nápovědou.
„Opilý soused,“ dochází mi.
„Ano, právě on. Vím, že ho nemáš ráda a opovrhuješ jím.“ Najednou mi všechno došlo. Ona ho zabije kvůli mně...
„To neznamená, že chci jeho smrt.“ ohradím se.
„Teď to sice vypadá, jako bych ho odváděla jen z kamarádství k tobě. Vím, kolikrát Tě obtěžoval a ty jsi to přesto nikomu neřekla. Přece si ještě pamatuješ na tu zimu, kdy Tě opilý dobíhal na ulici a běžel za tebou i po schodech nahoru až k bytu. Podařilo se Ti téměř zavřít dveře, ale on Ti do škvíry strčil roztrhlou tenisku prosáklou močí. Tehdy sis přála, aby třeba „chcípl“, jen aby Ti dal pokoj. Nebýt toho, že neudržel rovnováhu a nespadl na kachlíkové schodiště, nevím, co by se stalo.“
Projela mnou vlna odporu. „Jak to víš ?“
„Vím mnohem víc, než si myslíš. Tak pojď, ať to nepropásneš. Odplata bude sladká.“
„Nechci tam. Bojím se ho. Nenuť mě tam jít...“ prosím ji.
„Už je pozdě. Nemůžeš jít zpět. Beze mě určitě ne a mám teď práci. Je mi líto, budeš to muset vydržet. Neboj se, už Ti neublíží,“ odpoví mi nesmlouvavě Smrt a ještě víc mi sevře ruku.
„Bude to trvat dlouho?“ ujistím se.
„Ne tak dlouho jako jeho každodenní opíjení v podřadných lokálech.“
„ Co se mu tedy stalo ?“
„Chudinka se nám otrávila alkoholem. Játra prostě protestovala, ale zbytečně... Celé měsíce měl zdravotní problémy, ale nevěnoval jim pozornost. Zdálo se mu, že je vše v pořádku i tehdy, když se pomočoval. Také pomalu zapomínal. Nejprve to byly jen malé věci jako, co má dnes nakoupit, kde si zapomněl brýle, kam si uložil vyprané ponožky nebo zda nezapomněl zamknout dveře od bytu. Pak už zapomínal, kdo je a kde bydlí.
Je to pro něj vlastně vysvobození. Mohl dopadnout mnohem hůř. Teď prostě usne na té špinavé podlaze před vaším domem a už se nikdy neprobere. Hezká smrt, ne?“
-Dokonalá obhajoba připravované vraždy. - pomyslím si při prohlížení trosky opírající se o zeď z ptačí perspektivy.
Opilec ve světle pouliční lampy je až k politování. Tiskne si k sobě svou láhev jako kojenec a něčemu se příjemně usmívá. Ne nadarmo se říká, co se v mládí naučíš ve stáří jako když najdeš.
Stisk ruky povolí a láhev od piva se pomalu kutálí po chodníku, až narazí na hranu betonového obrubníku a roztříští se na kousíčky.
„Už je zase tma ?“ prohodím.
„Je dnes...Něco po půl čtvrté. Ty hezky spíš a čekáš na návštěvu lékaře. Takže se to už vlastně přihodilo.“
„Takže ty ho zabíjíš dodatečně?“
„Já ho nezabíjím, on se zabil sám. Pokud chceš najít viníka, tak slož tu rozbitou láhev a najdi její obsah v jeho útrobách,“ odpoví rozčíleně a prohrábne si vlasy rukou.
„Přece víš, jak jsem to myslela...Děláš to už po druhé, ne ?“
„Ne. Opět jsem zastavila čas. A to jen kvůli tobě. Chtěla jsem, abys viděla, jak umírá. Sám, bez přátel a bez své rodiny. Jen on a jeho vášeň,“ mluví bledá dívka s nadšením.
„Jsi krutá. Proč mě nutíš, abych se na to dívala?“
„Vždyť sis´ to přála. A já jako tvá přítelkyně mám pravomoc toto přání splnit. Proč se tedy zdráháš vzít si můj dar, který jsem pro tebe připravila,“ nechápavě zakroutí hlavou.
„Jaký je to dar?“
„Můžeš být ta, co ho zbaví ukrutných bolestí..“
„Jakým způsobem? To mi půjčíš svou kosu a já mu useknu hlavu? Jak si to proboha představuješ?“
Dívka se rozesmála. Až přehnaně zareaguji :
„Co je Ti k smíchu? Mně to tak směšné nepřipadá. Podle mě je to spíše morbidní a to si tedy můžu odpustit. Chci odejít...“ paličatě se otočím ke smrti zády.
„Zapomněla jsi, že beze mě nikam nesmíš? Proč si to představuješ tak strašně? Uznávám, že kdysi se to tak dělalo a i dnes ještě občas mohu tento způsob použít, ale je to časově dost náročné, takže je i snadnější způsob.“
„Jaký?“
Dívka rozevírá svůj černý plášť a pod ním se objevuje černý svícen s dohořívající bílou svící.
„Vidíš tuto svíci ? To je jeho život. Stačí ji sfouknout a je po všem. Většinou ale čekám až dohoří, ale kvůli tobě udělám dnes výjimku. Prosím. Foukni si,“ dává mi plápolající plamínek přímo před mou tvář. Nabízenou svíci od sebe odstrčím.
„Proč si myslíš, že bych ho obrala o posledních pár minut na tomto světě ? Proč bych to měla udělat já, když ty sama to neděláš? Pro dobrý pocit, že jsem se mu pomstila? Ne, to bych nikdy neudělala. Nemohla bych s tím žít. Mám totiž svědomí.“
„Nenutím Tě. Když nechceš, tak nechceš... Jsi velkorysá. Určitě by se ale na světě nalezl člověk, který by to udělal a velmi rád. Dnes tedy nechám opět svíci dohořet, ale už bez tebe. Pojď, už můžeš jít domů. Doprovodím Tě.“
Aniž cokoliv odpovím, položí bílou svíci na chodník vedle opilce, opět mě popadne za ruku a vláčí mě tmou. Celou cestu již neřekne ani slovo. Jako kdybych ji něčím rozčílila.
Začínám si to docela vyčítat, že jsem neudělala tu pitomost. Stačilo přece sfouknout tu svíci a bylo by všechno zcela vpořádku. Opilého souseda bych tímto gestem už stejně nezachránila, umřel by tak jako tak. Tak proč jsem natolik dávala všanc svůj vlastní život ?! Jen proto, abych neublížila člověku? I když tím člověkem byl právě někdo, koho jsem se bála a zároveň nenáviděla ? Byla by to přece skvělá pomsta za to, co mi provedl. Možná bych se zbavila traumatu, který mi ten chlap způsobil... A možná také ne, ale to už se nikdy nedovím... Propásla jsem svou příležitost.
Dále se věcí přestávám zabývat a soustředím se pouze na mlhavý opar, který se před námi rozestupuje. Najednou se mé tváře dotknou první sluneční paprsky. Obrátím se k nim a sleduji tuto podívanou s nadšením. Rudý půlkruh si pohrává s červánkovými obláčky. Během chvíle se na obzor vyhoupne celé slunce v žluté barvě a rychle stoupá po obloze. Nemohu se vynadívat.
Nevnímám tu kostnatou a studenou ruku mé průvodkyně. Soustředím se pouze na ten obraz. Z ničeho nic slunci začínají růst vlasy a formuje se mu obličej. Vidím hnědozelené oči a malé úzké rty a začínám v něm poznávat svou matku...
„Poslední střih a máš to za sebou,“ řekne lékař a dostříhává mé obvazy. Probírám se ze strnulosti jako z dlouhého, předlouhého spánku a začínám se opět vrtět. Citlivá pokožka mě znovu začala svědit a kromě toho dostávám křeč do nohy.
„Co to zase provádíš? Doposud si ležela tak klidně,“ řekne máma, která ještě pořád svírá mé ruce ve svých. „Vydrž to ještě chviličku,“ uklidňuje mě.
„Hotovo,“ odfoukne si lékař a vstává vysílen z postele. „Děvče, tys´mi dala,“ skloní se ke své brašně a ukládá nůžky do pouzdra. Poté vytáhne z brašny heřmánkovou mast a podává ji mámě:
„Natřete ji obličej touto mastí. Zabraňuje to nepříjemnému svědění. Přijdu opět za týden.“ Máma pouští mé ruce a přebírá od Heřmánka mast i instrukce.
Teď mám příležitost, abych nepozorovaně prsty ohmatala svou tvář. Dříve však, než se polštářky mých prstů dotknou podrážděné pokožky obličeje, chytí mě doktor opět za zápěstí.
„Ne, ani na to nemysli.“
„Ale já se chci jen podívat,“ zaprotestuji.
„Na to máš zrcadlo,“ prohodí lékař a má se k odchodu.
„Nemáte u sebe nějaké ?“ nenechám se odbít.
„Nebuď nedočkavá,“ okřikne mě máma a chce lékaře vyprovodit. Doktor se však v půli pokoje obrátí a vrátí s typickou chůzí slona v porcelánu opět k posteli. Brašnu položí na místo, které před chvílí opustila, otevře ji, vytáhne malé kulaté zrcátko s obrázkem kočičky na zadní straně a bez okolků mi ho podá :
„Tak tady ho máš. Můžeš si ho nechat.“ S rozzářeným obličejem poté opět uchopí svou tašku a odchází se svými růžovými papučkami.
Jako správná hostitelka v jeho těsném závěsu odchází i matka, která lékaři vypráví zajímavou historku o tom, jak dnes ráno pošťačka téměř zakopla o mrtvého souseda.
„Tak takovou smrt bych chtěl mít taky,“ odpoví ji lékař a zavírá za sebou nehlučně dveře.
- Jo štěstí... Kdyby tak věděl, jak to bylo ve skutečnosti - pomyslím si a najednou mi dojde, že se celá ta záležitost se Smrtí konečně vyřešila, a dokonce sama od sebe. To, že jsem byla svědkem zániku lidského života, je skutečnost. Bylo zde přece to studené, bledé a nehýbající se mužské tělo a to už přece jen je hmatatelný důkaz.
Konečně jsem si oddychla, ze srdce jako by mi spadl obrovský balvan. Nejsem blázen a toho terapeuta vlastně také nepotřebuji. Jsem tedy zcela vpořádku.
Mnohem větší úlevu ale pociťuji, když si uvědomím, že si v ruce pohrávám s chladný střepem skla, který má tu sílu ukázat odraz lidské tváře. Už se nemohu dočkat až se podívám na svou tvář v zrcadle.
Chci si to udělat napínavější, než to ve skutečnosti je. Zavírám oči a pravou rukou zvedám zrcátko přibližně do výše svého obličeje. Zhluboka se nadechuji a potichu napočítávám do tří. Když mé rty vysloví to kouzelné slovíčko „TŘI“, jako na povel oči otevřu a zděsím se.
- Proboha, co je to za stvůru?! Kde jsem já ? Kde je můj skutečný obličej? Ty oči jsou moje i ten nos, ale co ta ústa? A co mé tváře ? To nejsem já, to nemůžu být já...- nedokážu tomu uvěřit.
Z očí mi kane jedna slza za druhou. Jako by ve mně něco rostlo. Roste a sílí to. Je to změť lítosti, bezmoci a nenávisti. Už ten pocit nedokážu dále potlačit. Začíná být větší než já.
Jako šílená praštím zrcátkem o zem a to se vzápětí rozbije. Potom si zakryji tvář, brečím a slyším, jak mé rty podvědomě vyslovují to jediné bolestivé slovíčko :
„Nééééééééééééééé.“
Vzlykám asi půl hodiny, než mozek konečně přestane hledat naději v něčem, co je dáno, a smíří se s faktem, že ta zrůda ve zrcadle, je to, co ze mě ještě zůstalo. Můžu být ráda, že to nedopadlo hůř.
Čím to ale je, že mě to nijak neuklidňuje. Připadám si hloupě, že jsem se nedokázala udržet a plakala jsem. Jsem přece ve fázi léčení a mohla jsem čekat, že když mi sundají obvazy, má tvář bude pozměněná. Budu to i nebudu já. Proč jsem na to tedy nebyla připravená? Byl to příliš velký šok ? Proč čekám od svého osudu něco lepšího ? Vždy to přece dopadne hůř...
Je to prostě úplně obráceně. Připrav se na horší, doufej v lepší...Už nečekám, že to někdy pochopím...
S lítostí se podívám na zem, na níž zpozoruji svůj rozbitý dárek. Ze spousty střepů se na mou bezmoc dívá jeden pár očí. Jakoby říkal, že mě chápe. Ví, co to je prožít si takový šok a cítit se tak sám. Je to ta kočička z druhé strany mého zrcátka.
Odhrnu peřinu a bosou nohou našlapuji na studené parkety. Kleknu si a velké kusy rozbitého skla odkládám na jednu hromádku. Jako bych znovu skládala svou rozbitou duši.
Naposledy vezmu obrázek milého, ale smutného kotěte a chvíli se na něj zahledím.. Potom ho bezlítostně odložím na hromádku se sklem. Patří do koše, stejně jako můj bývalý obličej. Nic není ani nebude jako předtím !!...
4.
Uplynulo čtrnáct dní a se Smrtí jsem se již nesetkala. Pořád přemýšlím o tom, proč právě já jsem jako ona. Tedy proč si to vůbec myslí. Nezná mě!! Není možné, aby mě znala dříve, než se osobně setkáme...
To ale nebyla jediná věc, která mě trápila. Bála jsem se dnešní Honzovy návštěvy. Slíbil, že se zastaví, abychom si promluvili. Mám divný pocit. Očekávám něco strašného.
Nechci, aby mě viděl jako nemohoucí bytost. Třeba by si to ještě rozmyslel a neřekl by mi, co má opravdu na srdci, protože by se bál, že mi ublíží. Proto jsem požádala mámu, aby mi obličej trošku vylepšila makeupem.
Bylo to hrozné, ale nějakou výhodu to přece mělo. Když si máma sedla do určité vzdálenosti a nasvítila mě růžovou lampičkou, můj obličej vypadal docela normálně. Byl jen trochu opuchlejší a zarudlejší.
Požádala jsem mámu, aby Honzovi o nehodě nic neřekla a raději mu vysvětlila, že mě trápí třeba chřipka. Máma mé počínání nechápe, protože Honzův poslední pohled z Anglie nečetla. Máme totiž doma takové nepsané pravidlo, já nečtu máminu a tátovu poštu a oni zase mou.
Vše je připravené na Honzovu návštěvu a já mám ještě pár minut na to, abych si utřídila své myšlenky. Máma odchází do kuchyně a připravuje něco k pití a k zakousnutí. Já se zatím uvelebuji na posteli a snažím se nesahat si na svůj obličej, abych si nerozmazala líčidla. Zavírám oči a poslouchám, jak kapky deště pravidelně bubnují na okno...
Přesně v pět začnou odbíjet hodiny na nedaleké kostelní věži a během chvíle vstoupí do pokoje i deštěm promočený Honza zakládající si na přesnosti, ale nikoliv na deštníku.
Hbitě si odloží svou bundu a zatřepe krátkými hnědými vlasy, aby se tak zbavil posledních kapek deště. Beze slova se posadí na připravenou židli. Nemluví, jen mě pozoruje.
Mlčím také a čekám, co se bude dít dál. Tupě se na něho dívám a prohlížím si ho tak, abych zjistila, co je na něm za ty dva měsíce jiného. Jeho tvář se ale nezměnila. Velké hnědé oči s dlouhými řasami, knoflíkový nos, silnější rty a tvrdé rysy jsou na svém místě. Přepadá mě lítost, že on je stejný a já už ne. Do očí se mi derou slzy, ale mozek mě včas informuje o mé nalíčené tváři. Slzy snažím zamaskovat rychlým mrkáním. Honza si toho nevšímá a stáčí svůj zrak k parketám...
„Tak, jak se máš?“ prohodí, jako bychom se naposled viděli včera večer a já ráno nepřišla do školy.
„Docela to ujde,“ přistupuji na jeho hru, „jsem jen trochu nemocná a dostala jsem nějakou alergii. Výsledek můžeš vidět na mém obličeji.“ V duchu doufám, že mi uvěří. Přestože ví, že na nic alergická nejsem.
„A co ty, jak bylo v Anglii?“ pokračuji v komedii. Honza se pořád dívá do země. Jen těžce odpoví :
„Právě o tom jsem s tebou chtěl mluvit.“ Náš rozhovor nabírá obrátky. Raději přistupuji hned k věci, chci to mít za sebou :
„Tak, co se děje?“ Mlčí. Snad přemýšlí o tom, jak by mi to řekl, aby mě neranil. Cítím, že všechno mezi námi skončilo.
„Víš, já jsem na dovolené potkal...no...,“ neví, jak dál.
„Tak se vymáčkni,“ prohodím a pozoruji, co to s ním udělá. Začne kličkovat :
„Já.. Víš v Anglii jsem potkal někoho, kdo mi rozumí...kdo mě chápe... Prostě jsem se bezhlavě zamiloval.“
Ustrnu. Ale pořád přemýšlím o tom, že třeba mám ještě nějakou naději, že to byl jen úlet. Vždyť se seznámili na dovolené. Honza přece do Anglie tak brzo neodjede. On mi však sebere i tu poslední naději, kterou ještě v sobě mám.
„Je to Češka a vlastně ji oba dobře známe. Byla to obrovská náhoda, že jsme se v Londýně setkali. Nevěřil jsem, že bych si s ní někdy mohl tak rozumět, ale prostě se to stalo... Vím, že mě teď budeš nenávidět, ale snaž se to pochopit. Nám by to stejně už neklapalo...Jsme jiní, vždyť to víš...“
„Kdo je to ?“ řeknu tiše.
„Máme jiné zájmy...,“ pokračuje se svou obhajobou.
„Kdo je to?“ zopakuji svou předešlou otázku hlasitěji, ale ještě smutněji než předtím. Honza kupodivu zareaguje.
„Je to Daniela Chalupová.“
To jméno mnou prošlo jako nůž.. Nechápala jsem, proč si vybral právě ji.
Již od prvního roku na střední jsem ji nenáviděla, stejně jako ona mě. Dávala jsem ji jasně najevo, co si o ni myslím, ale ona byla jako chameleón. Místo toho, aby mi řekla z očí do očí, že nepatřím mezi její favority, přizpůsobovala se. Před přáteli hrála, že mi rozumí a že je mou nejlepší kamarádkou, ale, když jsme byly samy, chovala se ke mně jako k odpadkům.
Dokázala dobře manipulovat s lidmi. Byla chladná a skrývala dobře své city. Pokud jsem jí něco řekla, udělala z toho takovou frašku, že spousta lidí ji litovala, a já byla zase ta špatná.
Vlastně jsem jí svým způsobem „nahrávala do karet.“ Nakonec jsem zjistila, že to nemá cenu, a tvářila jsem se, že neexistuje. Po měsíci jsem zjistila, že ani toto nebylo optimální řešení. Začala před našimi společnými přáteli hrát velice zklamanou, že ji nemám ráda, že si s ní nerozumím a že to bude asi její chyba.
Všichni mi neustále domlouvali, že bych jí měla dát šanci, abychom se lépe poznaly. Jenže, i když jsem jí tu šanci dala, dopadlo to mnohem hůř. Opět se ke mně chovala, jako kdybych jí nesahala ani po kotníky.
Chtěla, abych si vedle ní připadala jako nula. Občas se jí to podařilo. Dlouho jsem přemýšlela, proč mi to dělá. Proč proti mně popouzí naše společné přátelé ? Došla jsem k závěru, že je to asi tím, že se nepřizpůsobuji a neobdivuji ji.
Trápila jsem se tím, ale ráda jsem na to zapomínala, protože jsem měla Honzu. A teď, když i on podlehl, připadám si samotná. Dochází mi, že Daniela vyhrála. Je to její pomsta. Vím dobře, že se jí Honza nikdy nelíbil. Udělala to jen proto, aby mi ublížila.
Cítím nevýslovnou bolest, ale nebrečím. Zachovávám si hrdost a poslouchám, co mi Honza říká.
„Víš, chtěl bych, abychom zůstali přátelé. Daniela je hodná. Nechtěla ti ublížit. Dlouho jsme si o tom povídali a ona je z toho všeho strašně zničená. Doufám, že to pochopíš...“
„Vypadni..,“ skočím mu do řeči. Nechápavě se na mě dívá a pokračuje ve svém monologu.
„Nechtěl jsem Ti ublížit. Víš, že bych Ti to nikdy neudělal...“
„Ale udělal..,“ opět mu skočím do řeči. „Vypadni,“ opakuji hlasitěji.
„Natálie, vysvětlím...,“ snaží se o navázání konverzace. Už neposlouchám, pouze cítím, jak se mi slzy hrnou do očí a už je nedokážu zastavit.
„Nerozuměl si ? Vypadni!!!“ řeknu klidně a Honza se pomalu zvedá k odchodu. Oblékne si bundu a odkráčí.
U dveří se ještě jednou otočí a spatří mou první slzu. Nechávám ji volně stékat po obličeji a kazit makeup.
„Tak už vypadni,“ řeknu zlomeným hlasem a zakrývám si dlaněmi tvář. Honza poslechne a tiše za sebou zavře dveře.
„Proč ?“ prohodím do růžově osvětleného tichého pokoje. „Co jsem komu udělala, že mě tak někdo trestá ?“ pokračuji s vyléváním svého srdce.
„Nenávidím Tě...Proč jsi mi to jenom udělal ? Mohl si mít rád někoho jiného a mně by to nevadilo, pokud by Tě měla ráda i ona. Ale proč právě Daniela ? Co je na ní tak okouzlující ? Já to prostě nechápu. Kéž bys zemřel. Ty i ona. Zemři, zemři, zemři...“ opakuji svá slova jako kletbu.
Jsem vysílená, ale přesto neustále říkám to slovo „zemři...“ donekonečna a cítím tu úlevu. Pomalu ulehám na postel a zavírám oči. Další slza stéká po tváři a v dálce jako bych slyšela cinkavý smích, který přeruší jen jedna děsivá věta : „Staniž se.“
5.
Těch pár posledních dní jsem chodila jako tělo bez duše. Nic mě nebavilo a na nic jsem neměla chuť. Máma už o mě začínala mít starosti. Myslela si asi, že se ještě pořád trápím kvůli svému obličeji, a proto často přicházela do pokoje a snažila se mě rozveselit nějakými vtipy, které právě zaslechla někde v rádiu.
O mém rozchodu s Honzou neměla ani tušení. Občas jen tak prohodila, jak je možné, že se ještě nezastavil a chtěla mu dokonce i zavolat. Vždy jsem ji ale zadržela, aby to nedělala. Vymluvila jsem se na to, že nechci, aby viděl můj obličej.
Musím uznat, že se máma dost snažila, ale já jsem jí to nijak neulehčovala, právě naopak. Byla jsem ze dne na den smutnější a mlčenlivější. Pořád jsem byla zamyšlená a dnes tomu také není jinak.
Bloumám po pokoji, protože ležet v posteli mě již nebaví, a přemýšlím, co dělám tak špatně, že se všechno na celém světě obrací proti mně.
Z mého rozjímání o nespravedlnosti mě vyrušila máma. Bez zaklepání vchází do pokoje a zběsila ukazuje na dnešní noviny. Nerozumím jí, co to říká. Denní tisk jí vytrhnu z rukou.
Podívám se na zmíněnou stranu a svět kolem mě se začne točit. Dělají se mi mžitky před očima, a potom už jen cítím tvrdé parkety. Ze mdlob se proberu až tehdy, když mě máma zvedá ze země.
„Natálie, ježíšmaria, vstávej z té země. Neměla jsem ti to ukazovat, jsi jak omráčená. Teď už vím, proč k nám nepřišel. Kolik mu jen bylo? Devatenáct? Takový mladý kluk...“ přitom mě ukládá do postele.
„Mami, můžeš mě nechat samotnou ?“ poprosím ji.
„Ano, vždyť už jdu,“ prohodí a odejde.
Otevřu noviny, které neustále držím skrčené ve své ruce, nalistuji černou kroniku a začínám číst článek o čtyřicetiletém opilém řidiči, který před čtyřmi dny na přechodu přejel devatenáctiletého chlapce. Chlapec nehodu nepřežil. Zmiňovaným mrtvým je Honza...
Je mi čím dál tím hůř. Nepřestávám se obviňovat, že je to má chyba. Tehdy přece šel od nás. Kdybych ho zadržela, nebo se s ním vybavovala aspoň o minutu déle, zabránila bych tomu. Mohla jsem mu třeba nadávat o chvíli déle a žil by.
„Žil by, on by žil.“ Najednou si vzpomenu na své přání a zamrazí mě. Slova jako by mi zmrzla na rtech. Slzy tečou proudem. Teď už konečně vím, co se stalo.
„Proboha, to já jsem... to já jsem ho zabila... To je moje vina !!!!!“ Přece jsem si přála jeho smrt. Už jednou mi Lili tvrdila, že jsem chtěla i sousedovu smrt a ona mi jeho život chtěla darovat. Odmítla jsem to. Teď to udělala také, ale jinak. Tentokrát jsem jí u toho neasistovala.
„Proboha, má nová přítelkyně je zrůda...“ dochází mi.
„Proč to říkáš?“ slyším přibližující se hlas. Ucítím lehký studený vánek na tváři. Najednou spatřím průhledné modrošedé šaty, pak i smutnou tvář dívky bez jména. Jako pokaždé má opět rozpuštěné havraní vlasy, prapodivně zbarvené oči a nepřirozeně bledou pleť.
Mlčím. Nevím, co bych jí měla odpovědět. Začínám se pouze chvět.
„Ty se mě bojíš ?“ nechápe dívka mou odtažitost.
„Jsi vrah.., proto se tě bojím,“ odpovím.
„Už několikrát jsem ti vysvětlovala, že nejsem. Vždy za to můžou okolnosti. Tentokrát to bylo špatné načasování. Jde pouze o matematiku. Kdyby Honza šel trošku rychleji, nebo auto jelo pomaleji, vyhli by se. Nehledej v tom nic jiného. Jde pouze o logiku.“
„Neříkej, že to byla náhoda..“
„Byla, nebyla, to je přece jedno. Zemřel, tak se raduj. Přece jsi to chtěla.“
„Proč se mi za každou cenu snažíš zavděčit ?“
„Protože jsme kamarádky a on ti ublížil. Nemůžu se dívat na to, jak ti ubližují. Mně také ubližovali...ale už mě nebudou bít a nebudou mi nadávat, už jsou mrtví.“ Děsí mě, její monolog nechápu.
„Kdo jsi zač ?“
„Kdo jsem? Vždyť to víš..., proč se opět ptáš...“ Dojde mi, že se asi ptám špatně. Už přece není, neexistuje... Nebo je ? Sama to nechápu, a proto raději otázku lépe formuluji.
„Špatně jsem se zeptala. Chtěla jsem jen vědět, kým si byla ?“
„Znala jsem pouze jediný příběh a ten jsem ti už přece řekla. Nevím, na co se tedy ptáš,“ její změnu v nestvůru jen těžce snáším.
Chová se jako psychopat, zabiják. Že by nemoc z povolání? Teď není čas na žerty.
„Ty jsi ta umučená dívka?“ chci se ujistit.
„Jsem..., tedy byla jsem, nebo ještě jsem ?“Asi jsem ji zmátla.
„Jak jsi se stala tím, čím jsi?“
„Byla jsem vyvolená jako ty.“
„Jako já ? Nechci se stát tebou.“
„Myslíš, že jsem si toto prokletí vybrala ?!“ řekne zoufale. „Myslíš, že to bylo mé životní přání ? Nebuď směšná. Stalo se to, protože tak bylo souzeno. S tím nic nenaděláš. Musíš se smířit s osudem, jako jsem to udělala já.“
- Nebudu jí přece ustupovat- pomyslím si a dávám se do riskantního boje.
„Ale já mám na výběr, prostě tu špinavou práci od tebe nepřevezmu,“ bylo to tak jednoduché. Postavím se svému osudu. Cítím se jako vítěz... Ale ne nadlouho.
„Změní se tvé rozhodnutí, pokud ti dám určitou nabídku?“
„Jakou nabídku? Už jsem ti řekla, že nechci peníze. A tu tvoji nesmrtelnost si strč taky za klobouk.“
„Vida.Takže už nechceš mé věčné mládí? To je zajímavé, jak rychle měníš své názory. Nedávno bys za to dala nevím co, jen abys byla první, která se dožije co nejvyššího věku, a teď najednou, když ti to tajemství chci prozradit, couváš.“
- Ta zrůda mě asi nechápe -
„Nechci být nesmrtelná za takovou cenu... Za cenu, že budu každý den vidět lidi trpět bolestí. A hlavně, že je uvidím umírat. Už jsem ti přece řekla, že si to s tebou nevyměním, i kdyby si mi nabízela cokoliv...“ Dívka se lehce pousměje. Vypadá jako by už vyhrála.
„Cokoliv říkáš,“ zamyslí se, „nevyměníš si to ani tehdy, když ti řeknu, že umím zachránit tvého expřítele ?“ Trhnu sebou. Dochází mi, že jsem v pasti.
„To je vydírání...“
„Říkej si tomu, jak chceš. Je to hlavně obchod. Tvůj život za jeho. Myslím si, že je to fér,“ odpoví, jakoby to už měla předem nejméně dvě stě let naplánováno.
„Fér ? Co ty víš, co je fér ?! Je to jen maso za maso, ne?“ zlomí se mi hlas.
„Tak co, dohodneme se ?“ zeptá se mě.
Ví, že už jsme se vlastně dohodly. Neustále bych si vyčítala Honzovu smrt. Přece za to nemohl, že jsem měla přítelkyni, která dokázala zbavit lidi života. Přesto ještě zaprotestuji.
„A co máma a táta ? Budu jim přece chybět..“
„Nenarodíš se...“ Tak rychlou odpověď jsem nečekala.
„Nenarodím se ? Jak si to představuješ ?“ vykřiknu.
„Vaši se potkají později, nebo se nepotkají vůbec.“ Se vším je hned hotová.
„A to jenom tak vymažeš mých devatenáct let jako mávnutím kouzelného proutku? Nezdá se ti to kruté ?“
„Já jsem takové štěstí neměla, tak si toho važ,“ zamyšleně prohodí. Poté pokračuje. „A vůbec.... Necítím emoce, vždyť to víš, tak nezdržuj.“
„A co tvé slzy ? Dokážeš plakat a to je známka smutku,“ nevzdávám se, ale cítím, jak se ve mně něco láme. Je to pocit prohry a beznaděje.
„Takže pláč ti leží na srdci? Je to pozůstatek toho, že jsi byla člověkem. Je to poslední, co ti z života zůstane.“
„A co má tvář,“ vzpomenu si ještě.
„Vypadám na to, že mě spálil oheň ?“
„Ne.“
„Tak proč se potom tak hloupě ptáš ?“
„Máš přece černé vlasy a tvrdila jsi, že byly rudé,“ nedám se zmanipulovat.
„Vy lidé jste ale hloupí. Rudé, hnědé, nebo černé...a záleží na tom?“ začíná se ke mně chovat jako k podřadnějšímu druhu, což se mi vůbec nelíbí.
„Čekám na tvou odpověď ?“ dává mi ultimátum.
„A kam tak spěcháš ?“ nechápu její neustálý spěch. Přece vládne časem, tak si může dělat, co chce a jak dlouho chce.
„Kam spěchám ?“ zarazí se. Asi jsem ji touto otázkou dostala do úzkých. „Nebaví mě konverzovat o hloupostech. Přemýšlíš o všem špatně... Dívej se, já ti to vysvětlím... Kdyby lidé neumírali a pouze se rodili, za určitý čas by nastal chaos. Tak například.....,“ uvažuje, „už to mám... Například by došlo k přelidnění. Taky by neumírali nemocní a pouze by trpěli, nebo dokonce svou chorobu rozšiřovali. Jednou by se nakazil celý. Není potom lepší, aby se to nestalo ? Máš možnost být tou, která tomu zabrání. Je to dar.“
„Říkáš to jako pohádku. Teď bys třeba mohla říct tu o Popelce,“ začínám být nesnesitelně drzá. Už je mi všechno jedno. Zemřu a budu jako ona.
„Nevím, jak ti to mám vysvětlit... Je mi to líto. Jsi vyvolená, tak se s tím porvi, jak chceš. Máš na to ještě dva dny.“
„To je od tebe ušlechtilé. Dáváš mi ještě dva dny na rozmyšlenou...“ odpovím jí s ironií v hlase.
„Nedávám ti na vybranou. Za dva dny jsem tu. Tak se chystej, půjdeš se mnou,“ otočí se a odchází.
Ještě jednou pohledem zavadí o mou tvář a připomene mi svůj rozsudek : „Pamatuj. Máš ještě dva dny...,“ pak zmizí.
Hlavou mi víří mnoho snů, které už nikdy neuskutečním. Jen dva dny....
Už nikdy nepoletím letadlem, nebudu skákat padákem, neuvidím Havaj, Austrálii a Kanárské ostrovy. Jen dva dny...
Nebudu chodit na vysokou, nestanu se spisovatelkou, nepoletím na Měsíc... Jen dva dny..
Neochutnám typickou italskou pizzu, neuvidím západ slunce u moře, nikdy nepůjdu ve svatebních šatech. Jen dva dny...
Nebudu mít děti a nezestárnu... Jen dva dny .... Jen dva dny !!!!
6.
Již celý den neustále uvažuji, zda bych smrt nedokázala nějak obelstít. Čas neúprosně běží dál.
- To jí přece nesmím tak snadno darovat. Je to můj život... kruci... Ona si najednou přijde s tou svou smutnou tvářičkou a chce, abych se stala netvorem. V tom jí přece musím nějak zabránit. Musí přece existovat nějaké řešení...
Říkala, že je pouze poslíčkem smrti, že lidi pouze doprovází, nikoliv zabíjí.. To znamená, že pokud spáchám sebevraždu, uteču jejímu řemeslu? ...Ale co Honza ? Tvrdila, že ho může zachránit... Jak? To mi přece neprozradila.
Možná jen blafuje, aby dostala, co chce. Ale co když je vše, co řekla, pravda a já mám tu moc zachránit jeho život. Potom, kdybych zemřela, nebyla by má smrt tak zbytečná...
Kdo mi jen pomůže ? - dostávám se do deprese. Ať se snažím, jak chci jsem v dost neřešitelné situaci...
Ještě hodinu se snažím přemýšlet o své budoucnosti, ale nakonec to vzdám.
- Pokud je mým osudem zemřít, nenadělám s tím absolutně nic. Ale nějak to pořád nechápu... Už zase. Přece říkala, že osud vlastně neexistuje.. čili můj život neřídí někdo jiný, nýbrž pouze má osoba.
Pokud si tedy život řídím sama, jak je možné, že mi někdo někde něco předpověděl ? Odkud ví, že jsem vyvolená ? Vždyť je to celé jeden velký nesmysl...
Při první schůzce tvrdila, že si člověk život a jeho délku určuje sám. Jak je potom možné, že ukončení mého života určil někdo jiný, než jsem já...
Možná, že je to všechno jen výmysl, aby mnou dokázala manipulovat.. Musím přiznat, že se jí to docela daří..- jsem doopravdy zmatená.. Na můj mozek jsou tyto filozofické úvahy až příliš velkou zátěží...
- Nějak to přece musí jít..musí to jít...- neustále stejná myšlenka prochází mou myslí a způsobuje mi i ve dne noční můru. Nakonec přece odpověď nalézám :
- Je to můj život... má volba ... má smrt. Pokud zemřu, zemřu podle sebe a nebudu poslouchat nějaký přelud. Zemřu dříve než si pro mě přijde. Je to jediná možnost, jak jí můžu dokázat, že mě nemůže mít.... Nejsem přece panenka na hraní.
A co Honza ?- napadne mě najednou - na toho bych úplně zapomněla....- řešení na sebe nedá dlouho čekat - Setkám se s ním na druhé straně ?! Určitě...přece už zemřel. Budu jako Julie, která se probere ze svého spánku v nepravý okamžik. No, už mám několikadenní zpoždění. Měla bych se asi už rozhoupat...- projde mi rozhodnutí myslí a vzápětí stoupám z postele a odcházím do koupelny, kde máme uschovány léky.
Jsem sama doma, takže mám jedinečnou příležitost udělat vše bez svědků. Po dlouhém prohlížení léků, vyberu téměř plnou lahvičku bílých prášků, které máma užívá na bolesti hlavy. Poté odcupitám do kuchyně. Otevřu dveře lednice a vytahuji z ní vychlazenou citrónovou minerálku. Zavřu dvířka a vrátím se s celým svým lupem do pokoje, kde vše postavím na stůl. Odsunu si židli a posadím se. Dívám se na nástroje, které mi mají přinést vysvobození od věčného zatracení.
- Takto jsem si svou smrt nikdy nepředstavovala. Pár bílých prášků a minerálka. To není příliš důstojná smrt. Myslela jsem si, že budu umírat jako stařena, která ještě poslední dny vzpomíná na své mládí. Nikdy by mě nenapadlo, že zemřu jako devatenáctiletá dívka, která má ještě celý život před sebou.-
Nepřítomně si prohlížím lahvičku léků a zdá se mi, jakoby vyzařovala nějaké bílé světlo, které hypnotizuje můj zrak. Soustředím se pouze na obsah, na ty bílé kotouče a dochází mi, že nemám vůbec strach. Spíše naopak, chci to mít už za sebou, abych se Smrti vysmála do obličeje, že jsem ji utekla...
Prohlížím si bílá kolečka dál ze všech stran a po chvíli jejich záři už nedokážu odolat. Lovím první prášek z lahvičky. Chvíli si s ním hraji. Vzápětí ho beru mezi rty, a potom kotouč nechávám sklouznout na jazyk.
Mám poslední možnost, abych ho vyplivla. Pravá ruka je ale rychlejší než můj pud sebezáchovy. Instinktivně uchopí plastickou láhev plnou minerální vody a první doušek bublinek prochází mým jícnem... ale bez prášku. Druhý pokus je úspěšnější a kotouč mizí v mých útrobách...
Necítím žádný účinek. Opakuji tedy svůj rituál a po několika prášcích, které přestávám počítat, se začnu vznášet. Teď už vím, jak se cítí narkomani po své dávce..
Nic mě nedrží, nic mě nesvazuje. Létám si prostorem růžových obláčků. Cítím se volná, volnější než kdy před tím. Létám, přestože mám chorobný strach z výšek, jsem šťastná...
Náhle se vše mění. Cítím opět okovy reality. Prášky přestávají účinkovat. Země mě stahuje zpět. Nechci, bráním se... leč marně. Cítím už pouze bolest. Hlava se mi mění v časovanou nálož. Čekám už jen na explozi. Rukou hledám pomoc.
„Chci ještě pár prášků.. Kamarádi, kde jste ?“ šeptám do prostoru. Konečně rukou uchopím lahvičku a chci ji nadzvednout, je ale příliš těžká. Vypadne mi z ruky a kamarádi skáčou přes palubu. Na dně skleničky leží posledních pár prášků..
„Díky, že mi pomáháte. Vy jste opravdu moji praví přátelé. Pojďte...,“ lákám je, jako kdyby byli živí.
Za chvíli pokládám prázdnou lahvičku na stůl. Je mi horko a zároveň zima a ruce mě přestávají poslouchat. Víčka se mi pomalu zavírají a já si uvědomuji, že usínám. Snad usínám navěky.
Hlavu opírám o ruce, které mi klesají na stůl. Přesto, že se cítím velmi unavená, mám pocit vítěze.
- Vyhrála jsem, přece jsem vyhrála- proběhne mi hlavou poslední myšlenka. A potom už je jen nic. Velké černé nic.....
7.
„Už si tady ? Pospíšila sis´. Dala jsem Ti přece dva dny,“ plují tmou slova známého hlasu.
„Kde mám být ? Zaveď mě tam, kam chodí mrtví,“ řeknu Smrti s jistotou.
Ve tmě se rozzáří louče, kterou drží kostnatá ruka. Světlo ozáří její a mou tvář.
„Nepospíchej. Nemáš kam,“ šeptne do tmy a prohrábne si vlasy rukou. Mandlové oči mají hnědý nádech.
„Zemřela jsem, tak chci do nebe, nebo kam ty nebožtíky odvádíš,“ nejsem si jistá. Smrt odchází s loučí k výklenku létajícímu prostorem a světlo zastrčí do předem připravené nádoby, která se podobá jakési starodávné váze.
„Udělala si chybu,“ prohodí Smrt s klidem, „ velkou chybu.“
Nervózně se rozesměji.
„Myslíš ? Utekla jsem Ti a ty na mě nemáš právo, jsi poslíček. Nic víc. Sama jsi mi to řekla. Vyhrála jsem, takže mě odveď za Honzou.“
„Vítězství je sladká a velice opojná věc,“ pokračuje dívka a hraje si se svými bílými, slavnostními šaty.
„Víš, co si myslím. Výborně. Tak jdeme,“ skočím ji do řeči.
„Ty si ale nevyhrála. To já jsem vítěz. Konečně mám společnici, přítelkyni, kamarádku.“ Svaly mi ztuhly na tváři.
„Jak to ?“
„Udělala jsi přesně, co jsem chtěla. Jsi tu a já mám právo si Tě tu podržet. Tvůj čas ještě nenadešel. Tím, že jsi se setkala se mnou, si změnila svůj osud. Kdybys mě tehdy při horečce nespatřila a neoslovila mě, tvůj život by se ubíral jiným směrem. Stačilo jedno slovo a život, který měl pokračovat, jako kdyby se vůbec nepřihodil.“
„Nerozumím tomu ani za mák. Já jsem změnila osud? To je nesmysl, osud přece neexistuje,“ marně se bráním.
„Vysvětlím Ti to. Představ si, že malé dítě navléká korálky na nit. Každý korálek představuje jednu událost v tvém životě, které na sebe navazují. Když ale jeden korálek změníš, změní se i ty následující. A ty jsi jeden změnila, takže se změnil i chod tvého života.“
„Co by se stalo, kdybych Tě nepotkala ?“
„Měla bys krásný život s Honzou. Sice by zemřel stejným způsobem jako v tvé realitě ale o mnoho let později,“ ukončí své povídání Smrt a podívá se na mě pohledem neviňátka.
„Ty zrůdo.. Zničila jsi mě.. Neměla jsem Tě nikdy poznat...,“ začínám plakat, „Co teď se mnou bude ?“
„Jedno ale musím uznat, doběhla jsi mě. Nemůžu Ti předat své řemeslo, protože jsi se zabila, ale pořád můžeš dělat mého pomocníka, mou společnici. Bohužel to budeš mít složitější. Zabila ses, aniž bys předpokládala nějaké důsledky. Jsi prokletá. Já jsem ztratila své emoce, ale ty ne. Budeš navěky trpět pohledem na zbídačená těla a bude Ti líto všech promrhaných životů. Svůj osud sis´ vybrala sama. Tak pojď, máme práci,“ přehodí přes sebe černou kápí a stejnou podává i mně. Přehodí mi ji přes hlavu a ramena:
„Tímto pláštěm, vítej do světa neživých a nemrtvých. Budeš poslouchat mé rozkazy, dokud neodčiníš zlo spáchané na všech lidech na světě.“
„Ale to tu budu navěky,“ prohodím vzlykaje.
„Přála sis´ být nesmrtelná.. Ale dám Ti možnost, z dávného přátelství. Pokud někdy najdeš člověka, který vyslechne tvůj příběh a bude se s tebou chtít vyměnit, budeš osvobozena a veškeré provinění padne na hlavu tvého zachránce.“
„Ale to je ještě horší,“ zaprotestuji, „pokud mi zůstávají emoce, zůstává mi i svědomí, takže to nikdy neudělám.“
„To je už jen tvůj problém. Tak pojď cítím, že někdo umírá.“ Obrátí se a odchází někam do tmy.
Sklopím hlavu a odcházím za ní i se svým prokletím....
KONEC
|