Bouřil jsi mě
A znovu dýchám…
Tísněný vzduch zřídnul a polétavá chmýří odkvetlých stromů již nedráždí mé útroby. Naše každodenní kříže jsou teď na droboučkou chvíli přibity lijavcem k zemi. Vězím skřípnutá v prostoru času a je mi chladno.
Světla panelákových pexes nad městem svorně zmizela jak típlé cigarety a pleskot kapek do oken roztříštěných podob s bubnováním nepravidelných rytmů tvoří teď jedinou ozvučinu mého ticha. Bubnování z mé hlavy se útěkem přeneslo o metry výš – na střechu lhostejnosti. Pach zvlhlých trámů mého úkrytu podněcuje nejzkřehlejší šupiny kůže, které elektrizují očekáváním. Stírám z tváří prameny vlasů slité vodou a mrkám obtěžkanými řasami do zatuchlé tmy. Nejsou jediné, kdo je s příchodem jara obtěžkán…i já si v sobě nosím…
Žádný jiný zvuk než šum bičovaného města a můj zrychlený dech. Venku se smývá prach a špína světa. Hřmí se stěnami budov a odrazy hromu vibrují k mým uším, aby se zahřmělo i v mé hlavě. (Nic se však nestane, jsem přibitá.)
Dnes jsem v biografu; na potemnělém plátně nebe se promítá černobíle.
Široce rozevírám oči a snažím se prohlédnout tmu. Nevidím nic, ale Ty mě cítíš... Z nejnapjatějších smyslů se rozžíhám zevnitř. Sípavý výdech se dere z úst, aby mne skoro zalknul, jak se celá chvěji.
Hořím. Vepršená monotónnost všedního dne se začíná oděvem pozvolna odpařovat - byl jak darovaný od Vodníka - celý uslzený. Ale nebyly to mé slzy, které promáčely tkaniny...
A provazce venku neslábnou…léta nenavštívená zahrada se zatápí nevyřčenou vinou zkapalněnou do soudržných svazků molekul – zapomenutý dům mezi stínanými jírovci rozpíná sám sebe, aby mne ve svém nitru skryl.
Nevyštípaným třískám hrozí rozlomení, jak v mlčenlivosti zářím jiskřičky živelné pokory za nabídnuté přístřeší.
Nepotkali jsme se na společné cestě... Přesto teď nejvzdálenější výhonek mého těla jihne pod Tvou připlíženou blízkostí. Kde ses tu probůh vzal? Kradeš ze mě a bezostyšně pohlcuješ namáhavě vydrkotané teplo. Nevidíme si dnes do vlastních tváří, ale já vím, že jiný by mě tak - schovanou v polozbořeném foyer - nenašel, ani v koutku své duše…natož tady.
Nemluvíš. Dýcháš se mnou a přerývavě plníš mé okolí - navracíš zcizené poblouzněnými ústy. Kdysi jsem slíbila oddanost - co Ty?
Už tak těžce nesu jiskření kůže a s každým přiblíženým výdechem se bojím zkratu; ze zkrácených délek, jak do mě dýchneš až zabolíš…
Zavineš mě celou do smotků nevědomí, rozplyneš deštěm a smiluješ.
červen 2005 |