Pohled dolů
Je to už tak dávno, co naposledy zažívala ten pocit, trochu se chvěla strachy, více vzrušením.Seděla na okraji a tiše zadržovala dech, jako by ta chvíle měla skončit při prvním výdechu. Pod sebou viděla stromy, keře, všechnu tu neskutečnou krásu podzimního lesa, to množství barev, bez nichž by příroda nebyla uměním. A pod ní ta ohromující hloubka, tak bytostně přítomná až se z ní občas točí hlava. To kolem krouží naděje. Myšlenka, že místa mohou být ještě krásnější a dojmy úžasnější. Společná osamělost obklopující tebe a tvé přátelé v dokonalém odloučení od všednosti.