|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Nesnáším tyhle mrazivé lednové dny. Klouby na rukou už mám promodralé chladem. Ledový severák mi cuchá vlasy a ty se mi jako pavučina lepí na uslzené tváře. Nesnáším mráz. Nesnáším vítr. A nesnáším pohřby. Klopýtám za rakví a podpírám Katku. Nepláče, ale v očích má podivnou prázdnotu. Tak nám zase vytrhli další mladou kytičku z Boží zahrádky, paní Bednářová. Znovu a znovu si v myšlenkách přehrávám tuhle scénu. Dvě sousedky si na pavlači svěřují nové veřejné tajemství. Zprávu, kterou zná každý, ale všichni si ji budou jen šeptat. Nechce se mi šeptat. Chci křičet. Bože, je mrtvý, nenávidím tě! Pohled do Katčiných vyhaslých očí mě ale zarazí. Je celá v černém, vypadá jako temná vdova, nevěsta smrti. Její bílé tváře zbledly za poslední týden ještě víc a já jí neumím pomoct. Nedokážu jí říct, že všechno bude zase v pořádku, protože tomu sama nevěřím. Rozhlížím se kolem. Pohřební průvod se za námi kroutí do dálky jako had. Jako had s jedem na jazyku, pomyslím si, když vidím, jak si muž s ženou kousek od nás něco šeptají a významně ukazují na Katčino břicho. Slyším jen útržky vět, ale i to mi stačí k tomu, aby se mi udělalo špatně. Nepopsatelně špatně. …stejně za to může ona… ještě mohl být s námi… nebýt jí, coury… Instinktivně chytím Katku za paži ještě pevněji a položím si její blonďatou hlavu na své rameno. Teď už pláče. Slzy se jako drobné perly kutálejí po mém kabátě a já přemýšlím, kde se v těch prázdných očích vlastně ještě vzaly. Vedu ji pryč… Sedneme si na schody vedle márnice a kouříme jednu cigaretu za druhou. Nevadí nám ani to, že na cestě od hřbitova se už pomalu začínají trousit hloučky černě oděných lidí. Katka se zvedne teprve když je krabička od cigaret prázdná. Promiň, na čtvrtou si mám jít zkoušet šaty. Asi chce být sama, ale já jdu s ní. Mlčky přehlíží moji přítomnost a já obdivně sleduji princeznu s bílým závojem a vypouklým bříškem. Pomalu začínám věřit, že čas všechno zahojí. Za tři týdny jí začne nový život, za pár měsíců přibudou nové starosti… Tak nám zase vytrhli další mladou kytičku z Boží zahrádky, paní Bednářová. Lesknou se mi oči. Už nikdy na žádný pohřeb nechci, promiň Katko.
|
|
|