Bylo už nad ránem. Od východu se plížila louže oranžovýho zmetku a vyzývavě se šklebila; oba dva se šklebili, ta louže i ten zmetek, zmetek světlo, zmetek novej den. “Už vám to končí, chlapci. Zábava je u konce,” kvičeli.
A měli pravdu. Noc byla pryč, s ní dobrá nálada i všechny prachy. Prohráli jsme to, obojí, jako vždycky. Střízlivění, ta bestie zákeřná, jak už bylo navyklý, se bez varování vylouplo někde pod nejnižší řadou balkónů a začalo se drápat k nám nahoru, ke dvěma dohasínajícím světýlkům.
Típli jsme to a mlčeli.
Chvíli.
“Je mi nijak,” řekl jsem nakonec.
Opilej2 mlčel. Stál opřenej o zábradlí a civěl do země. Byl úplně splasklej od všeho toho chlastu.
“Doufám, že někdo další na tomhle světě taky tak trpí.”
Opilej2 mlčel.
“Proč? – No.. – Těžko říct. Ono je to vlastně spíš jen takový pitomý plácání – trpí - - trpí. Mně není nijak zle. Ale ani dobře. – Kdo ví, co vlastně chci. Možná obojí. Ale určitě aspoň jedno z toho. Protože když je člověku nijak, je to, jako kdyby byl po smrti. – No jo, vidíš, možná jsme po smrti.”
Opilej2 mlčel, možná byl po smrti.
“Kdo ví.” Natáhl jsem se pro sklenici se zbytkem piva. Bylo zvětralý a divně páchlo, mrtvolným kvasem, dokonale umrle, hodilo se k nám do party. Měl jsem sucho v puse, takže nebylo zbytí, nebylo tu jiný pití. Napil jsem se. Na jazyku mě polechtaly cigaretový špačky. Nenašel jsem sílu je vyplivnout.
Paralýza.
Polkl jsem, sklopil hlavu a mlčel.
Zase jen chvíli.
“Kam se to podělo? Chlast, peníze a to ostatní? Kde jsou krucinál nějaký holky? Kam odešly? A s kym? - - A k čemu to všechno vlastně bylo.. – Abysme tu teď stáli a bučeli jak telata, co nedočkavě přešlapujou ve frontě na jatka, jako by tam rozdávali něco zadarmo? Vlastně tam rozdávaj něco zadarmo, ne? Pro telata, krávy, kohokoliv.. Možná to nechceš slyšet, ale my všichni jsme takový. Fakt. Jsme jen kousky masa, takový figurky, poskládaný dokupy, aby to tak nějak fungovalo – a co? – A to, co v životě děláme, to děláme většinou jen z takovýho toho pocitu, že musíme. Jednak od nás pořád někdo něco čeká, a taky.. – Co já vím. Asi se dobrovolně necháváme zavírat do klecí. Protože když jsme zavřený v kleci, tak na nás nikdo nemůže. V kleci jsme v bezpečí. A to je jediný, co dneska člověk chce. Jistota. Jakákoliv jistota. Jo. – Otázka ale zní, co je člověk ochotnej pro tohle svoje vykoupení udělat, co obětuje. Co obětuje? Prachy? Na tohle budou prachy krátký. Obětuje svoji svobodu. - Jenže, jakou měla ta svoboda vůbec cenu, když o ni člověk vlastně nikdy nestál a dobrovolně se jí zříká.. – a byla to vůbec někdy nějaká svoboda, když měl stejně od začátku pocit, že se jí musí vzdát? – Pocit. Všichni máme pořád nějakej pocit. A nejsilnější pocit je pocit, že musíme. Od dětství se tě pořád někdo snaží krotit a mírnit a posílat správným směrem. Rodiče, škola. Ale to je jen takový gumování mozku, víš. Musíš, musíš se pilně učit, aby z tebe něco bylo. Tak fajn, pilně se učíme, aby z nás byli doktoři, právníci, architekti, jsme dokonalý, sličný, bohatý a báječný.. frustrovaný a narušený, zvířata ve frontě před barákem, kde se rozdává zadarmo. To všechno způsobuje stereotyp, kterej tak milujeme. Znám pár lidí, který se sebezapřením dopracovali až úplně na dno. Teda, oni o tom nemaj ani páru, že tam jsou. Sami se tam usadili. Jako kal. Jako by tam na něco čekali. – Něco. – Co. – Nic. Nikdy se jich nikdo neptal. Měli nalinkovanej život do toho nejmenšího detailu. Musíš se oženit, říkali mu, co by si všichni pomysleli? A on myslel, že musí, že přece MUSÍ, když to po něm chtěj, že musí, protože co by si pak všichni pomysleli. A tak to udělal, bez toho, aniž by chtěl. A co hůř, on sám si myslel, že chce. Myslel si to. Už jen to slovo – MYSLEL! A při tom vůbec nemyslel. Jakpak to asi mohlo dopadnout, že jo.. Všechno se mu posralo, celej svět se mu zhroutil, když přišel na to, že věci nefungujou tak, jak to chtěl, že věci nefungujou, i když si od začátku myslel, že prostě MUSEJ fungovat, když MUSÍ on. Ztracenej chudák. Chudák člověk. - - - Chudáci lidi. – Do háje s tim, většina lidí si lítost nezaslouží. Do prdele s nima! Protože většina lidí si nezaslouží vůbec nic. – Ani žít. – Já asi taky ne. – Ne, já taky ne. – Jenže už jsem měl to štěstí. Takže budu pokračovat v týhle upachtěný frašce a budu se snažit vytřískat z ní, co se dá. Jako doteď. – A nebudu jako chudáci lidi, nebudu si na nic hrát, protože já jsem takovej, jakej jsem, žiju tak, jak žiju a nesnažím se ani snažit se o to žít jinak a bejt někdo jinej, než doopravdy jsem..
Chápeš?”
Já sám jsem to nechápal. Tryskalo to ze mě a nedalo se to zastavit. Žvanil jsem a žvanil a k ničemu to nebylo. K ničemu to není. Mám toho už dost.
“Mám toho už dost. Všech lidí - a nejvíc sebe, protože to ve mně jsou ty lidi. Občas se topím v slzách, když něčeho lituju. A pak se to zlomí a já nenávidím, všechny a všechno. A vždycky při tom mám pocit, že víc už nikdo litovat nebo nenávidět nemůže, jako před chvílí a jako teď. Je toho ve mně tolik. A bolí to. Hrozně to bolí.”
Bolelo to a nebylo se čeho chytit, nebylo se čeho napít, nebylo nic. Stál jsem tam a promrhával život žvaněním. Ale jakej život? Chtělo se mi z toho brečet a chtělo se mi křičet. Byl jsem zatracenej, absolutně lítostivej i nenávistnej.
A když po chvíli naprostýho ticha vylezlo sluníčko a přivleklo novej den, udělalo se mi mizerně.
Konečně. Už mi nebylo jen nijak, bylo mi zle.
A věděl jsem, že zas na chvíli žiju.