MOTTO:

               „Pochopit ostatní je někdy jednodušší, než pochopit sám sebe.“

„Jsem jen kostra…

Maso, svaly, kůže,… vše zmizelo v nenávratnu…

Rozdala jsem se!

Chceš kousek ze mě? Utrhni si! Nečekám za to tvé díky, jen neváhej a trhej! Vezmi si ze mě mou sílu, dokud můžeš.

Chceš mou duši? Taky si kousek vezmi. Pro tebe je zdarma. Neptej se, co pro mě můžeš udělat, to není správná otázka. Řekni jen, co pro tebe mám udělat já.

 Chceš mé srdce? Na co je mi srdce bez svalů a bez tepen. Jen si ho vezmi. Stejně už dlouho tluče jen pro tebe. Moje srdce bez tvého je jen polovina, na co mít polovinu, když můžeš mít celé? Zdráháš se vzít si ho? Proč? Zemřu, ale ty budeš žít a dokud žiješ ty, žiju i já. Jen ber a nenech se pobízet.

Chceš i můj mozek? Mé nápady a myšlenky? Mou chytrost a inteligenci? Vezmi si je! Všechny mé myšlenky se točí jen kolem tebe, moje nápady patří jen tobě. Chytrost je mi k ničemu, když nepomáhám tobě. A inteligence? Když jsem s tebou, jsem jako malé dítě a nevím, co je inteligence. Jen si vezmi všechno. Už jen kousek zbývá...

A co mé oči? Tolik se Ti líbily. Dám Ti je. Porozhlédni se po světě mým pohledem a podívej se do zrcadla, abys věděl, jak vypadáš v mých očích.

Moje plíce si vezmi taky. Už dlouho dýchají jen za tebe.

Cítit bolest? Ne, to není bolest. Pro tebe je všechno slast a radost…

Jsem jen kostra opřená o zeď kabinetu, ale jsem šťastná, protože jsem se rozdala pro tebe.

V zapomenutém, zaprášeném, pavouky prolezlém kabinetě tleje a práchniví kostra. Zapomněli na ni. Už dosloužila. Ona ale nezapomněla na něho. Rozdala se mu a potom zase jim…

Všichni se rozdáváme. Jsme jako ta kostra. Na některých vídám ještě zbytky orgánů, ale u nikoho nevidím srdce, protože to rozdáváme ze všeho nejraději. Kousek dáme tomu, kousek zase jinému, ale když dáváme celé, nikdy ho už nedostaneme zpět a bez srdce…bez srdce se nedá žít…Skutečné srdce nenahradí žádná transplantace. Vždy to bude jen náhražka toho, co jsme kdysi měli…

KONEC