|
MOTTO:
„Nejsme maskou…
ale pokud si ji nasadíme, nestáváme se jí ?“
„Život je jen velké divadlo. Každý člověk nosí masku se svou rolí. Kdo hraje nejlépe, tomu patří svět. Nejhorší herec je ušlapán.“
Když to slyšela poprvé, jen se pousmála. Myslela si, že je to hloupý žert. Čím ale byla starší a nabývala špatných zkušeností, začala chápat, že myšlenka o hercích a hraní zachycuje velice přesně svět, jehož je ona nedílnou součástí.
Nejděsivější pro ni bylo zjištění, že s tím jako jedinec nemůže nic dělat. Nedokáže to změnit, i kdyby se rozkrájela.
Rozhodla se přizpůsobit. Ušlapat a zničit něco v sobě a nahradit to něčím novým. Věřila, že když bude sledovat lidi kolem sebe a bude je napodobovat, změní se a už nebude nikdy vybočovat z řady. Nedocházelo jí, že se z osobnosti stane cvičená opice.
Stála nerozhodně na ulici s blokem a tužkou v ruce. Jedinou možností, jak se zapojit do světa, bylo pro ni sledovat ho. Naučit se v něm žít. Měla teorii, že člověk se dokáže naučit všechno na světě, i na co nemá talent. Vše je jen otázkou cviku...
A tak cvičila každý den. Tužka plula po papíře zleva doprava jako loď na vlnách. Blok se plnil poznámkami, které se později stávaly skutečností. Modrá písmena opustila kus papíru a vryla se dívce do paměti i chování. Nejprve vše pečlivě zkoušela před zrcadlem, poté už ho nepotřebovala. Na co je opici zrcadlo? Ještě by se pořezala...
S každou novou vlastností umíralo něco z ní. Ztrácela samu sebe kousek po kousku. Zůstala jen maska. Byla tou maskou. Pouhým klaunským obličejem na těle dřevěné loutky. Stala se jednou z mnoha. Jednou z nich. Maskou bez duše.
(KONEC)
| 
