Do tmy vyšel mlčky muž. Na hlavě dřepěl mu prokousaný klobouk. Neustále se otáčel. Určitě neměl ponětí o vlastním životě. O vlastní nemrtelnosti. Snad to byl ještě pořád ten Prometheus, zlodějíček ohně. Snad si dočista nenechal vyklovat s játry i duši. Ne! Játra měl rozhodně v pořádku (vždyť mu vždycky dorostla). Ale co ta duše? O ní se nic nepraví. Jako by nebyla. Jako by někdo nechtěl, aby o ní zaslechl člověk písně. Jako by patrně ani neměl proč. Může být něco horšího? Může něco děsit víc než absence duše? Prometheovi se znenadání zatočila hlava. Skácel se na dlážděnou pokrývku civilizace. Neustále mumlal ta samá slova, ty stejné výkřiky jako onehdá:
TRHNĚTE MNOU
UŠKUBNĚTE KTEROUKOLI
SOUČÁST TĚLA
VŽDYCKY DOROSTE
A DUŠI?
DUŠI ZE MĚ NEDOSTANETE
Věděl, že se nemýlil? Nechtěl přece jen zakrýt svoje zklamání? Už se zvedá! Ano! Zvedá se ze země. Odřený. Krvavý. Přece se zvedá! Jde dál. Noční mráz rozpumpuje jeho rty:
TAK JSTE SI TRHLI
POHLEĎTE JAK PRORADNÍ
DOKÁŽETE BÝT
KDYŽ ZŘEKLI JSTE SE
ŽIVOTA
A NYNÍ JEN LOVÍTE
MASO V NEKONEČNÉ RZI
SVÉHO TRVÁNÍ
Opět upadl. Teď ale nejde mu zvednout se z tíhavého propadu. Nad ním bubnuje voják v rozepnuté uniformě výzvu k raportu. Prometheus stačil ještě vyslovit:
TUHLE VÁLKU NEVYHRAJEM
ZKLIĎTE SE Z MAPY SVĚTA
ÚTĚCHU VÁM NAKONEC
NEZARUČÍM
SNAŽNĚ TĚ PROSÍM
KDO JSI NABLÍZKU
BOLEST JE O TO VĚTŠÍ
O CO JI MUSÍŠ
PROŽÍVAT SÁM
TRP SE MNOU
NEBO MĚ ZAB
Voják vytasil lovecký nůž. Nebyl jeho. Rozhodně ne. Tyhle nože v armádě nefasují. Asi ho ukradl. Co na tom? Zasáhl Promethea. Do srdce. Širou samotou zněl jeho hlas: ZRÁDCE! SLYŠÍTĚ? ZRÁDCE! NEVĚŘIL A NEVĚŘÍ NAŠEMU VÍTĚZSTVÍ! Prometheus naposledy otevřel oči. Ty nejupřímnější jaké čas znal. Z posledního tanečku svého života svíce poznamenal:
VĚŘIL! VĚŘIL JSEM!
A JAK!
|